O demokracii aneb Demokracie jako zbraň

April 27, 2016

 

 

 

Dobrý den, 

 

moc Vám fandím (znárodnění, vystoupení z EU, restituce), jen s tou demokracií bych to nepřeháněl. Věřím, že demokracie je šidítko pro voliče. Jsem přesvědčen, že občanovi je především zapotřebí nabídnout elementární občanské vzdělání, aby se povznesl z úrovně televizního diváka na úroveň (trvale lépe) chápajícího člověka. Bez toho budou všechny politické síly jen soutěžit, kdo se odváží slíbit víc a kdo dokáže svalit vinu na druhého. A volič, jak to hovado, se potáhne za vůní pečínky a volebního guláše. Ale slibovat stádu referendum, je jen další odrůdou ruské rulety. Pro Vaše pobavení si Vám dovolím nabídnout mojí malou "šuplíkovku" O Demokracii aneb demokracie jako zbraň.

_______________________________________________________________________________________________________________________________

 

 

ČÁST 1 - OSOBNÍ ZKUŠENOSTI S DEMOKRACIÍ A LAICKÉ ÚVAHY O NÍ.

 

Někdo věří na černé kočky, jiní na osud, já věřím, že Bůh promlouvá jazykem životních okolností. Vyrostl a vystudoval jsem za socialismu a 17. listopad jsem sice uvítal s euforickou radostí, že komunisté končí, ale také bez sebemenší představy, jak může demokracie a parlamentní pluralita fungovat. S nadějí jsem vykročil k prvním demokratickým volbám a tam, ve volební místnosti, jsem uzřel sedět snad jediného estébáka, kterého jsem do té doby poznal. Dnes Vám to asi připadá směšné, ale tenkrát mě to celkem rozladilo. Své volební lístky jsem zmuchlal a do urny jsem je už nedonesl. Po těch prvních volbách přišly další a další a já pokaždé promýšlel správnost své náklonnosti té které straně natolik důsledně, že to nakonec dopadlo tak, že jsem se vlastně už nikdy voleb do parlamentu nezúčastnil.

 

Moje vzdání se práva voliče má tedy takovýto spontánní charakter. Vždycky jsem si ze srdce přál, aby demokracie fungovala a aby si občané vybrali tu cestu, která jim bude vyhovovat nejlépe. Jenže celkem brzy mi došlo, že to je jen přelud a že i já sám mám značné a často nepřekonatelné potíže respektovat většinovou volbu. Možná jsem jasný případ, když nevolím, ale vzpomeňte si, kolik sami znáte lidí z Vašeho bezprostředního okolí holedbajících se názorem, že třeba komunisté se svou 10-20% podporou by měli být z voleb jednoduše vyloučeni. Nebo kolik jste viděli zoufalců vykřikujících, že Zeman není jejich prezident a jestli to takto půjde dál, tak se prostě odstěhují - rozuměj, demokracie učiní jejich setrvání ve vlasti nesnesitelným. Kdybych já volil, výsledek voleb by jistojistě i mne uváděl do podobně směšných depresí. Ne, ne, ne, do parlamentu nevolím a takto je to lepší.
 

Vzpomínám si, že přesto jsem si dlouho pohrával s myšlenkou, zda by přeci jen nešlo tu demokracii nějak vylepšit, zachránit, dát jí nějaký smysl. Kdysi dávno jsem od jednoho přítele vyslechl názor, že volební hlasy by se měly voličům rozdávat podle výše jejich daňového přiznání. Tehdy mi jeho myšlenka přišla tak nějak zajímavá, jako - no konečně něco nového! Neživíš - nepřepínej! Ale záhy jsem si uvědomil, že naše společnost nemá ani program ani cíl, protože tvorba zisku měřeného trvale devalvovanou měnou nebo udržitelný rozvoj jako takový, si apoň já myslím, ani programem, natož cílem být nemohou.

 

Naše média si vždy pozorně všímala té skutečnosti, že naše společnost stárne a že se v ní rodí čím dál tím méně dětí. No to je ono!! Vlastní děti by měli být hlavním programem rozvoje společnosti, místo pochybného látání “lidských zdrojů” přistěhovalci. Říkal jsem si, že zmiňovaný nápad, by se měl upravit tak, aby volební právo bylo zachováno pouze dospělým rodičům dvou a více ratolestí a to jen výdělečně činným a sociální dávky nepobírajícím. Ostatní občané by úplně klidně mohli být plnoprávní cestující, nicméně o tom, co je dobré pro stát, pro budoucnost jeho občanů, ať rozhodují zasloužení a pracovití rodiče. Ti snad budou nejlépe schopni posoudit přípustnost domácích porodů, nezbytnost očkování, vhodnost školních programů, potřebu a míru podpory mladých rodin a matek samoživitelek, důstojné podmínky pro rodiny i náležitou péči pro přestárlé spoluobčany. O potřebě otevíracích hodin supermárketů v dny státních svátků a maximální rychlosti na dálnicích ani nemluvě.

 

Všichni víme že, molekuly můžeme dělit na atomy, ty dále lze dělit na jádro a elektron a bůhví co ještě, přitom právě molekula zůstává nedělitelným základním stavebním kamenem. Solnou horu můžu rozlámat na balvany, ty rozbít na kámen, ten pak rozemlít na krystaly. Krystaly můžu dál rozdrtit na prášek a pořád to bude sůl NaCl a pořád z ní bude možné, za přispění vlhkosti, zase někdy slepit horu. Ovšem jakmile rozdělím molekulu na Sodík a Chlór, získám 2 jedy a už nikdy z nich sůl neudělám. A teď si představte tu horu jako stát. Pro stavbu státu je takovým kamenem rodina. Nikoliv jednotlivci, žádní staří mládenci, žádné staré panny, žádní studenti. Stavebním kamenem státu je rodina. To je ten důvod, proč volební právo ženy získaly relativně nedávno, Švýcarsko podlehlo jako poslední až v roce 1973. Jistě že každý člověk má mít svá lidská práva, ale společenská práva má mít rodina a tu z nějakých důvodů - řekněme ze zažitých tradic - zastupuje muž.

 

Od školních let jsme týráni výklady o totožně pojmenovaném společenském systému starého Řecka. Ale nikdo se neobtěžuje připomínat, že volební právo se tam vztahovalo pouze na muže a to jen na starší 30 let, neotroky, majetné, prostě na kvalifikovaný hlouček voličů.

 

Souhlasím, že demokratické volby dobře fungují tam, kde voliče sjednocuje společný zájem. Spolek včelařů se snadno dohodne na svém předsedovi, motorističtí novináři se doberou auta roku a i s tou volbou miss si nakonec my chlapi nějak poradíme. Výsledek je natolik správný a kvalitní, nakolik jsou kvalifikovaní voliči. A tak nejlepšího chirurga volí chirurgové a nejlepšího obuvníka volí zkušení ševci. A podobně, nejpitomější politiky volí laici se slabostí ke konzumaci gulášů a koblih.

 

Pozoruhodné je i pravidlo opakování voleb. Ve společnosti, od které se zlepšení kvality života ať už zе subjektivních nebo z objektivních důvodů prostě neočekává, se stejně konají co 4 roky nějaké volby, aby se volič nějakým způsobem zabavil a nakonec vybral někoho, kdo mu vadí v onen volební den méně. To je, přeneseno do praktického života, jakoby vám zubař, krejčí, automechanik, se kterými jste dlouhodobě spokojeni řekli, “dvakrát čtyři roky jsou pryč, nyní si musíte zvolit někoho jiného, tak hovoří zákon”.

 

Za vrcholný  fenomén naší doby považuji onu zoufalou volbu tzv. menšího zla. Slyšíte to? “Menší zlo”! Na mysl se mi derou veselá pořekadla, jak se opilec propil do střízlivosti anebo jak se lhář prolhal až k pravdě. Osobně volbu menšího zla neberu, protože to, co je od základu špatné, se má zhroutit co nejdříve a žádné vleklé protahování.

 

ČÁST 2 - PROČ JSME SKOČILI DEMOTRACII NA LEP.

 

Až po sem jsem se snažil sumarizovat své i populární postřehy a ještě být u toho vtipný. Jenže situace je daleko vážnější. Došlo mi, že demokracie je psychická nemoc se zrádnými účinky. Člověk v demokratické společnosti degeneruje na trase “Člověk s velkým Č -> Občan -> Spotřebitel -> Otrok”. Ze svrchovaného člověka jako části a stavebního kamene Univerza se propadáme na občana státu a voliče. Následuje období, kdy na stát a jeho potřeby zapomínáme ve prospěch své vlastní rostoucí spotřeby. A pod konzumním tlakem se propadáme do stavu vlastního sebezotročení, nejdříve materiálního a záhy i úvěrového. Úvěrové zotročení se mění na duševní, když se pod tlakem konzumu, osobní prestiže zadlužujeme a zavazujeme se k letitému, ideálně celoživotnímu splácení a veškeré další uvažování a počínání pak poměřujeme s mírou našich závazků a s riziky schopnosti jejich splácení. Míra naší svobody je ohraničena našimi závazky a veškerá rozhodnutí pak už činíme jen s ohledem k nim, v daných mezích. A pak přijdou volby, samo sebou ty nejsvobodnější a u nich se sejdou čeští dlužníci a zcela rozvážně a odpovědně vyberou To Menší Zlo. No není to k popukání?!

 

To, co vnímáme jako vývoj osobnosti lidského jedince, je především vývoj jeho instinktů, čili pudů. Jak známo, všechno živé na naší planetě je poháněno instinktem přežití a zachování rodu. Tyto banální instinkty derivují do našich charakterových vlastností, na nichž, jsou-li drženy na uzdě svědomím a láskou, nemusí být nic až tak špatného. (Pozn: můj výklad vychází z chatrného předpokladu, že svědomím dosud disponuje většina občanů) Takže hovořím o ochotě a neochotě, střídmosti a obžerství, aroganci, nevěře, závisti, zášti, pýše, zoufalství a všech dalších naprosto přirozených lidských vlastnostech, na které si jen vzpomenete. Naše instinkty nás provází životem už od dětství. Proto se děti vztekají v obchodech a nepůjčují bábovičky na písku. Pro naše instinkty se předháníme, kdo víc vydělá a sežere, jaký vůz či dům si koupí, kolik milenek utáhne, zkrátka, kolik požitků na úkor druhého, případně k jeho zlosti, dokáže zkonzumovat až do doby, kdy se pod tíhou věku svých pudů zbavuje. Ve stáří už nic nepotřebujeme.

 

Konzumní společnost přetváří někdejší Lidi a později občany s přirozeným a trvalým vztahem ke svému státu, na spotřebitele orientované výhradně na krátkodobé uspokojení svých prchavých potřeb. Převedeno do naší doby, představuji si úředníka, pro kterého je každý podnikatel potenciální zloděj a tak, když přijde Babiš s registračními pokladnami, bude se jako znevýhodněný (tedy pod tlakem pudu pro zachování vlastního prostoru), zasazovat pro zavedení registračních pokladen. No a rok na to, po volbách, třeba přijde o teplé místo na ministerstvu, dostane dvoukolák s ponožkama a hurá s nimi na trh. A tady už mu registrační pokladny nevoní. Proč? Protože každý volič demokrat myslí jen a jen na sebe a jen v krátkém časovém horizontu. Jakmile se jeho situace a postavení změní, mění se i volební preference.


Všechny lidské kultury dobře věděly, jakým přetěžkým životním zkouškám člověka podrobují jeho pudy, a proto ty nejdůležitější otázky nechávaly do kompetence rady starších, té se podřizoval i náčelník. A to vůbec nehovořím o nadřazených a dohlížejících šamanech či duchovních vůdcích. Slovní spojení “rada starších” charakterizuje životní zkušenosti a rozhled, ale rovněž symbolizuje, že ono stáří stejnou měrou obrušuje živočišné pudy. Starý člověk zpravidla poznal pomíjivost materiálních požitků, jejich rozpor s omezenou budoucností vlastní tělesné schránky. Sází stromy, jejichž plody sklízet nebude a volí v souladu s přírodou a přirozeností a hlavně s ohledem na delší časový úsek, nápadně přesahující jeho vyhlídky. Tedy úplně jinak, než jeho vlastní vnouček s celým životem před sebou. Se špetkou nadsázky lze říct, že lidé zbavení svých pomíjivých pudových potřeb a s vědomím své sounáležitosti s celkem by volby nepotřebovali a byly-li by jim zachovány, volili by prostě stejně.

 

ČÁST 3 - VLÁDNUTÍ

 

Nyní k vládnutí. Soudím, že vládnutí je řemeslo jako každé jiné. Už tu byla řeč o ševcích, lékařích, ale ještě ne o manažerech. Pojďme se zamyslit nad tím, čím se liší manažer od ideálního politika. Manažer pracuje pro sebe, pro svůj prospěch a jeho věrní zaměstnanci spojují své osobní osudy s tím jeho, manažerským, ve víře, že na ně také něco důstojného zbyde (nějaké ty mastnější drobky). Rozumějme, něco více, než na zaměstnance jiného manažera. Manažer myslí primárně na sebe, někdy, výjimečně, i na akcionáře a svým podřízeným nechává přesně tolik, aby podávali potřebné výkony.
 

Dnešní doba je zajímavá tím, že 4 roky je s námi nakládáno jako se zaměstnanci, pak se jeden den u voleb cítíme důležití jako akcionáři a hned druhý den a celé další 4 následující roky jsme zase jen zaměstnanci. Management jako obor řízení ku svému prospěchu se vyučuje na každé škole, ale ještě jsem neslyšel, že by se někde učily principy stavby společnosti a její řízení ku prospěchu celku a že by se z toho skládaly písemné a praktické zkoušky.

Přitom se podle mne jedná o to nejdůležitější Umění. To, čemu se v kybernetice už 70 let zpět říkalo Řízení systémů a supersystémů. Jedná se o ono vladařské umění symbolizované Jablkem a Žezlem. Právě královské jablko symbolizuje, že jeho držiteli byly dány ty nejexkluzivnější vědomosti k řízení státu, případně nějakého jiného supersystému. Žezlo v druhé ruce vyvažuje jablko a symbolizuje zkrácenou mikulášskou berli, nástroj na pohánění oveček, tedy schopnost znalosti symbolizované jablkem poznání uplatňovat. V žádném případě se nejedná o zbraň nebo o klacek na ovečky. Vládne se rozumem, kdo sáhl po zbrani, třeba jen povytáhl meč z pochvy napůl, ten už fakticky prohrál. (Je-li řeč o jablku jako o symbolu, pamatujte, že hovořím o královském jablku v ruce vladaře. Nehovořím o namalové siluetě nakousnutého jablka - to je symbol hříchu. Kdo takové nakousnuté jablko viděl a vzpomene si kde, v tu ránu chápe :)
  

Každý již zaslechl frázi vkládanou do úst Churchillovi, totiž že demokracie není dokonalá, ale že je to to nejlepší, co lidé vymysleli. Takže otázkou je, zda se jako Římané necháme demokracií přivést rovnou cestou do hrobu nebo zda nás vůbec něco přiměje hledat alternativy. Zásadním rysem alternativy je podle mne vzdělání. Řízení státu (supersystémů) se musí stát veřejným oborem s měřenými parametry. Musí být vyučován na škole, aby všichni úspěšní absolventi mohli kvalifikovaně volit a zvolit toho nejlepšího ze svého středu.

 

Než se tak stane, musíme dál rozdávat hlasovací lístky našim dorostencům, často ještě bez maturity, bez řidičáku, vlastní auto bychom jim nepůjčili, děti nemají a pokud, pak je to malér. Pupečním penězovodem jsou ještě napojeni na nás, na rodiče, ale ve formování jejich názorů už máme řadu let odzvoněno. Tam již hrají prim škola, massmédia, kamarádi, učitel angličtiny nebo trenér tenisu. A neziskovky. Rozčiluje nás jejich, oblékání, muzika, lenost, vyjadřování a věříme, že jednou snad se z toho vylížou. Ale k urně takové kapacity posíláme klidně z 18. narozenin. Vždyť i jejich hlas je důležitý! Jo? Vážně?? A pro koho?
 

 

ČÁST 4 - DEMOKRACIE JAKO ZBRAŇ


Demokracie hanebně parazituje na našich pudech a ohrožuje obranyschopnost státu. Volnou soutěž a osobní svobody tu máme za účelem tvorby zisku. Bohorovně přitom zapomínáme, že burzovní pravidlo “Aby jeden vytvořil zisk, druhý musí prodělat” platí pro celou společnost. Právě ona jako celek nese náklady na bohatnutí jednotlivců. Tak je založeno na trvalý sociální konflikt a na 100% jistotu, že v demokracii se to bude trvale mlít, lidé budou během svého života přebíhat a volit protichůdné strany.


Někteří z nás se možná nechali někdy ukolébat obraty, že je třeba mít trpělivost, že se to ještě vystříbří, že demokracie je mladá. A také, že při všech chybách je to stále ten nejlepší systém, jaký lidstvo zažilo. Jenže opak je pravdou. Stačí si uvědomit, že nejúspěšnější demokracie pracují v bohatých ostrovních státech, které nemají starosti s obranou. Ale stačilo implantovat demokracii na kontinent a jednotlivé státy se vnitřně rozhašteřily, oslábly a začly přepadat jeden druhého, a nejčastěji v zájmu někoho třetího. Sem spadá pojem 5. kolona - tedy skupinka vlastizrádců pracující ve vlastním týlu ku prospěchu nepřítele. Vlastizrádný živel pojmenovaný 5. kolona je typickým jevem demokratického zřízení, tvrdě potíraným každým z jiných zřízení. Nebude od věci příklad carského Ruska, které si za 1. světové války nevedlo nijak špatně, ale stačil demokratický převrat a půlroční vláda zednáře Kerenského, provázená naléhavými mírovými demonstracemi … jinak teda úplně negramotnéo petěrburgského dělnictva … a fronta ujela o stovky kilometrů na východ, pročež Vovka první co udělal, podepsal super nevýhodnou smlouvu o míru.


Nebo co myslíte, ubránilo by se Rusko cara Alexandra demokratovi Napoleonovi, kdyby i ono bylo demokratické? A co soudruh diktátor Stalin? Uhájil by Sovětský Svaz před Hitlerem, byl-li by demokratem. Baví mě představa všeruského plebiscitu v mrazivém 41. na téma: Budeme bránit to které město? Přestěhujeme továrnu před Volhu nebo až za ní? Nebo: soudruhu Stalinovi se nějak nevede, neměli bychom ho nějak demokraticky čenžnout?


Nedemokratické země se důstojně brání agresi do posledního muže. Demokratické špičky nejdříve mobilizují, potom vyjednávají s agresorem, za jakých podmínek je nechá prohru medializovat za kompromis výhodný pro všechny. V moderních demokraciích stačí vyhnat studenty na náměstí, podpálit pár pneumatik, zahraniční politici jim přijedou rozdávat sušenky a do měsíce do dvou jsou podepsány smlouvy o odprodeji průmyslu a přeúvěrování toho, co zbylo.

 

Utrápil jsem Vás ruskou tematikou? Vzpomeňte si známé rčení po jednotlivcích z křemene a národu z kvádrů. Nic jiného než demokracie nemá tu moc proměnit křemen na jíl.

 

A zde si dovolím důležitý úkrok. Žijeme v trošku neklidné době, ale s hřejivým pocitem, že v Evropě máme už celých 70 let mír. Nezbývá než závidět lidem, pro které válka je, když se kolem střílí a snadno se přijde k úrazu. A studená válka naopak je jen takové hloupé období pomluv a okopávání kotníků, které nikomu neuškodí, nanejvýš z toho někoho na chvíli rozbolí hlava. Jenže taková válka, lhostejno zda horká či studená, to je pokaždé soupeření velmocí a pokaždé se stejnými cíli. Pojďme si je vyjmenovat, schválně, zda se shodneme:

 

  • zbavit protivníka spojenců

  • zlikvidovat protivníkovu armádu a zbrojní výrobu

  • nechat jej platit daně, reparace, nějké výpalné nebo aspoň úroky

  • přepsat mu dějiny, zrušit tradiční historické kulturní autority, nechat ho omlouvat se za dějinné  prohřešky.

  • připravit protivníka o hospodářský potenciál, zlikvidovat jeho průmysl, nechat jej jen dobývat suroviny z přivlastněních nalezišť

  • omezit vývoj a vědu, nenechat jej prodávat vlastní zboží, nechat jej montovat to Vaše.

  • redukovat protivníkovo obyvatelstvo, zbylým snížit životní úroveň

  • ovlivňovat vzdělávací proces

  • nepřítele dále drobit, znesvářovat, rozdělovat a ovládat


Shodneme-li se na uvedeném výčtu válečných cílů, potom se zamysleme, existuje-li jiné státní zřízení než demokracie, které činí oběť zranitelnější. Mne zatím nic nenapadá.

A nyní už opravdu na závěr. Demokracie a lidská práva patří v moderní společnosti neodmyslitelně k sobě a rovnost pohlaví je stejně neodmyslitelnou součástí lidských práv. Tedy, opět pro někoho. Pro mne osobně je to jen další vlastizrádný blud. Role muže a ženy vždycky byla, je a bude jiná a nezaměnitelná a jistě že se musí pojit se skupinou práv příslušejících každému pohlaví a vždy s cílem zachovat a podporovat rodinu a plodit děti a touto cestou posilovat stát. A to samé platí naopak. Rovnost práv pohlaví slouží k vrtošivému ukojení pudů a krátkodobých potřeb na úrovni jednotlivce a k ochromení státu na úrovni společnosti. Jakých ještě hodnot musí dosáhnout rozvodovost a záporný přírůstek obyvatelstva, abychom konečně pochopili, že se nejedná o nějaká náhodná selhání jednotlivců, nýbrž o dokonalý cílevědomý program likvidace společnosti nějakou umělou inteligencí.

Aha, ještě jsem nevysvětlil, která inteligence je přirozená a která je ta umělá. Je-li řeč o přirozené inteligenci, bude se patrně jednat o tvořivé trojgenerační jednání každého jednotlivce na libovolném stupni společenského žebříčku. Každý, drobný hospodář i král, si hledá vhodnou manželku, má s ní děti, myslí na ně, myslí na své rodiče, na svůj dům, živnost a snad i na nějakou zábavu. To si umíme snadno představit. Připouštím, že v rámci své inteligence může sáhnout po zbrani.
Pod pojmem umělá inteligence jsem si léta představoval Lunochod … nebo ať Vás už s těmi ruskými příklady nezlobím, tak třeba Marsochod. Marsochod musí disponovat umělou inteligencí, aby vybral a přivezl jen ty kameny, o které bude na Zemi zájem. Aby zkrátka nenaložil ten Mars celý. Byla to mýlka. Autonomní chování Marsochodu je jen projev přirozené lidské inteligence.

 

Dnes si myslím, že umělou inteligenci není třeba vymýšlet. Je tu s námi staletí a tisíciletí. Je to cosi, co tu funguje samo, napříč generacemi, děti to nemá, rozmnožuje se to jinou, chladnou a méně zábavnou cestou. Dalším omylem je ta rychlost uvažování. Trik není v rychlosti rozhodování, který kámen naložím a který ne, nýbrž generace přesahující dlouhodobost svého záměru. Umělá, tedy odlidštěná inteligence má čas, nepotřebuje kulky a bomby. S demokracií jí to už jednou vyšlo, tak proč to nezkusit po 2000 létech znova.

 

Ale hlavu vzhůru. Před stejnými 2000 lety se chlápek jménem Ježíš Kristus vzdal svého vlastního života za naše hříchy a náš věčný život. To v dnešní ateistické a technokratické době zní vysloveně poťouchle. Ale tak si říkám, co je zas tak špatného na tom, když my podobně obětujeme budoucnost našeho státu. Ten stát už vlastně ani není náš, ale jen “tento” stát. Ten stát jsme jednoduše zdědili, ale málo kdo z nás se o něj jakkoliv zasloužil víc, než placením DPH a Ti nejlepší z nás odvedením optimalizovaných daní. Proč jej tedy neobětovat za něco stejně poťouchlého, jako je ten věčný život. Totiž za věčně se prohlubující demokracii a lidská práva pro každého. Pěkně v klidu, postupně, krůček za krůčkem a hlavně legálně a demokraticky, bez výstřelu a bez krve. Ať si ho klidně vezmou, jen když můžu další jedno volební období v klidu konzumovat.
 

Osobně jsem velmi rád, že už v dobách, kdy jsem podobného zamyšlení nebyl schopen, mne prozíravý Bůh ochránil před účastí na volební frašce. Děkuji mu a chci věřit, že 40% nevoličů rezignuje na svá volební práva z podobných důvodů.

 

Ing. Jan Buzek

Please reload

Hlavní články

Stanovisko ANS k prohlášení A. Merkelové o tom, že pro vyhnání Němců po válce neexistovalo morální ospravedlnění.

June 21, 2018

1/5
Please reload

Nejnovější články
Please reload

Achiv
Please reload

Vyhledat podle témat
Please reload

Sledujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square

© 2018 ALIANCE národních sil

  • ANS YouTube
  • ANS Facebook