© 2018 ALIANCE národních sil

  • ANS YouTube
  • ANS Facebook

Individualita a Báječný nový svět

May 2, 2016

 

 

Člověka lze charakterizovat jako skupinově žijícího tvora, který si uvědomuje svou existenci. Instinkty obsahující individuální (sebezáchovné) i druhové (kolektivní) reakce byly v průběhu evoluce a rozvoje schopnosti cíleného jednání na smyslové podněty či vjemy nahrazeny inteligencí, která z něj udělala „vládce“ této planety. Inteligencí získaná možnost přetváření okolí ve prospěch individuálních zájmů jedinců však vůbec není vyvážena etickými kodexy zabezpečujícími prospěch komunity – celého lidstva.

 

V rannější historii lidstva byly individuální i druhové reakce substituovány náboženskými věroukami a jejich obsahem. V technicky rozvinutějších společenstvích postupně tuto roli přebírají právní kodexy. V naší společnosti se však právo stalo nástrojem prosazování individuálních zájmů i na úkor celku. Individuální práva (i delikventů) jsou nadřazována zájmům většiny a ochrana práv jedince vyústila až do slepé uličky silně omezených možností účinného potrestání provinilců. V situaci kdy veřejní činitelé (poslanci, soudci, exekutoři, členové zastupitelstev a samospráv…) nenesou žádnou zodpovědnost za svá rozhodnutí, jsou beztrestní a mnohdy i neodvolatelní a kdy za právní „služby“ je nutno platit předem bez ohledu na konečný výsledek je vymahatelnost práva téměř nulová. Nevymahatelnost práva zpětně vede jen k další devastaci společenské morálky.

 

Všechno je dnes individuální, bohužel i to, co by individuální být nemělo jako je dostupnost lékařské péče. Neúměrné platby například za stomatologickou péči již dnes překračují možnosti značné části populace a léčení nezaviněné nemoci jako je parodontóza se stává luxusem, který si mnohý poctivě pracující či důchodce nemůže dovolit, zatímco na vlastní propagaci vynakládají zdravotní pojišťovny nemalé částky. Nadstandardní příjmy stomatologů nebo „obvodních“ lékařů prosazované na úkor dostupnosti lékařské péče a pacientů je morální fackou občanům i Hippokratově přísaze a přispívá k povědomí elitářských povolání či profesí.

 

Nežádoucí individualita je tolerována již od školního věku, neboť finanční závislost škol na počtu žáků a sponzorských darech majetných rodičů eliminovala možnosti pedagogů usměrňovat jednání jedinců. Bez ohledu na nekázeň či nedostatečné znalosti vítězí pouhá evidence tabulkových počtů. Současný vzdělávací systém neumí rozvíjet kritické myšlení a vzdělávání nejen na soukromých ale i státních školách je orientováno na vzdělávání ke konkurenceschopnosti, tj. dokonalému ovládání konkrétního úzkého oboru. Výsledkem tohoto novodobého „antiosvícenství“ pak jsou „vyškolení“ odborníci na úzký obor činnosti, ale bez schopnosti kritického posouzení výsledků činnosti ve složitých souvislostech okolního světa.

 

Strmý pokles úrovně vědomostí ve srovnání s okolními státy za poslední roky je dostatečnou ilustrací výsledků tohoto modelu zabezpečování vzdělání mladé generace. Negativní výchovné působení masmédií kde vzorem jednání jsou informace kdo, kde a s kým se vyspal nebo předváděl intimní části svého těla a prezentující sexuální promiskuitu jako životní standard „úspěšných“ umocňuje neúctu mladé generace k morálním hodnotám jako je poctivost, čestnost či pracovitost. Spolu se skutečností, že tyto „idoly“ tyto „mainstreamové elity“ jsou neúměrně mnohonásobně lépe honorovány, než jakákoliv materiálně produktivní činnost ovlivňuje inklinaci mladé generace k  lukrativním činnostem v oblasti terciární sféry hospodářství která nepřináší růst hrubého domácího produktu ale jen jeho spotřebu.

 

Každá lidská činnost (s výjimkou zájmové činnosti) je vedena snahou o získání potřebných efektů neboli zisku. Tyto zisky by však měly být únosné pro společnost jako celek a úměrné potřebnému životnímu standardu. Potřebný životní standard je odlišný dle životní role i vykonávané profese či podnikání. Je akceptovatelné jako potřebný/ nutný životní standard u podnikatele například vlastnictví helikoptéry kvůli operativnosti řízení několika firem v různých lokalitách. Těžko však lze hodnotit jako potřebný životní standard měsíční příjem mediální „hvězdy“, burzovního hráče či makléře překračující celoroční příjem vysokoškolsky vzdělaného učitele či technika. Takovéto extrémy by měla společnost jako celek eliminovat účinnými prostředky v zájmu celku a usměrnění jeho morálních stimulů.

 

Je pohromou lidstva, že se nám druhová empatie (kolektivní cítění) v průběhu bojů o ekonomickou nadvládu různých „všeho schopných“ jednotlivců nad zbytkem populace z reality vypařila. Inteligencí nastartovaný růst technických a vědeckých poznatků lidstva není provázen odpovídajícím nárůstem společenského vědomí. Rozdíl strmosti nárůstu materiálních možností lidstva vůči stavu jeho morálních vazeb a zábran vytváří nůžkový efekt neustále se zvětšující propasti mezi možnostmi a jejich využíváním. Prospěch komunity je nahrazen individuálními zájmy jednotlivců vlastnících a ovládajících teritorium či komoditu.

 

Nadřazení individuálních zájmů nad zájmy společnosti v České republice maximalizovala divoká neřízená privatizace. Absence náležitého právního rámce umožnila v rámci privatizace nástup podnikavých veksláků na úkor poctivých podnikatelů. Ničím neomezené možnosti tunelování státního majetku, všudypřítomná korupce a vekslácké metody hospodaření s privatizovaným majetkem stylem „Nepoznám špinavé peníze“ zdevastovaly zbytky morálky a nastolily jako jediné kritérium všech hodnot a měřítko práv jedince výši peněžního konta. Rozbití velkých českých podniků a jejich rozprodej hluboko pod cenou zahraniční konkurenci v zájmu osobních provizí prominentů dovršilo dílo zkázy, způsobilo ztrátu zahraničních trhů, snížení objemu exportovaných finálních výrobků a smrtonosnou závislost české ekonomiky na dílčích zakázkách pro zahraniční kapitál.

 

Hmatatelným projevem této skutečnosti jsou ekonomická krize, jejíž původce zahraniční bankovní sektor bez vlastní újmy přenáší své problémy do ostatních odvětví hospodářství. Bankovní magnáti, manažeři či ministerští úředníci s nezmenšenými příjmy „utahují opasky“ svým živitelům – průmyslu a službám. Řadoví jedinci pak svými sníženými platy a zvýšenou nezaměstnaností platí za hamižnost a neúměrnost „zisků“ bankovního sektoru uplynulých let. Je to zcela zákonitý důsledek v komunitě kde individuální zájmy nejsou blokovány ve prospěch celku a kde empatii vytěsnila snaha o maximalizaci efektů a výnosů pro dominantního jedince dané činnosti za jakýchkoliv podmínek či důsledků.

 

Lék na ekonomickou krizi – omezení neúměrných zisků a tím zvýšení spotřeby a poptávky je nahrazován snahou zachovat zisky přesunem výroby do zemí s nízkými mzdovými náklady. Hodnota zboží je však dána cenou spotřebovaných technických zdrojů, cenou zdrojů pro obnovu a reprodukci pracovní síly potřebné ke zhotovení zboží v daném regionu plus náklady na distribuci ke spotřebiteli. Zhotovením produktu v zemích s výrazně nižší cenou zdrojů pro obnovu a reprodukci pracovní síly není ale provázeno odpovídajícím snížením ceny zboží. Neúměrné zisky a přemrštěné obchodní marže tak do ceny zboží zahrnují vedle jeho skutečné hodnoty dané teritoriem vzniku i fiktivní hodnotu, která se následně hromadí na bankovních účtech. Tyto fiktivní hodnoty pak převýší skutečná aktiva bankovního sektoru a iniciují hospodářské krize. Rostoucí nezaměstnanost ve vyspělejších zemích způsobená přesuny výroby do jiných teritorií oživení ekonomiky jen oddaluje.

 

Finanční injekce bankovnímu sektoru a podobné manévry řešení důsledků amorálních neúměrných zisků vybraných sfér vlivu mocenských skupin na úkor celospolečenských prostředků, ze kterých by měly být řešeny zdravotní, sociální či vzdělanostní potřeby obyvatel jsou jen trestáním obětí za přečiny viníků krize. Snižování daňových odvodů podnikatelským subjektům (v zájmu udržení podnikatelských aktivit v daném teritoriu) jen sníží objem disponibilních prostředků a pokles spotřeby v sekundární či terciární sféře a další stimulaci krize. Opačně polarizovaná nečinnost a sofistické poučky ekonomů o „samoregulačních efektech“ tržní ekonomiky zajišťujících prosperitu celku jsou jen šidítkem zastírajícím fakt, že důsledky krize místo individuálních viníků odnáší celá komunita.

 

Progresivní zdanění neúměrných zisků a zdanění zisků z bankovních transakcí (nevytvářejících hodnoty ale jen parazitující na výkyvech trhu) potřebné pro rovnováhu ve společnosti je však novodobými „ekonomy“ odmítáno jako „netržní“ a narušující individuální aktivitu a podnikavost. Ve světě kde ekonomické koncepce slouží pouze k obhajobě zvolených řešení a kde morálka je podřízena zájmu maximalizace zisků nelze ani nic jiného očekávat. „Globalizace trhu“ (umožňující plnou anonymitu neúměrných zisků) a „konkurenceschopnost“ (bez ohledu na odlišnost teritoriálních podmínek) se proto stávají vlajkovými hesly dnešních „ekonomů“. Hlavní příčinou stagnace a prohlubování deficitu státního rozpočtu však není nedostatečná konkurenceschopnost ale korupce při realizaci státních zakázek a realizace zisků globálních monopolů mimo území republiky.

 

Zájmy monopolů jsou prosazovány na evropské úrovni formou byrokratických nařízení která nezohledňují individuální odlišnosti a potřeby jednotlivých teritorií. Podřízení individuálních teritoriálních, národních, etnických či odvětvových zájmů „jednotné EVROPĚ“ neboli zájmům monopolů v rámci stupňující se globalizace je důsledkem propasti mezi morálkou a ekonomicko-právními možnostmi vládnoucí „elity“. V konečném důsledku tak úvodní prosazování individuality vůči komunitě vede k potlačení individuálních zájmů a možností jedinců uvnitř „globální“ společnosti.

 

Morální kodexy zakotvené ve funkční legislativě by měly umožnit prospěšnou rovnováhu práv jedince a jednotlivých komunit. Bohužel však právě legislativní a výkonné správní orgány státu jsou nejvíce zasaženy korupcí, která je maskována jako „lobbing“. Každá moc vždy sváděla ke korupci a pokud jsou její představitelé neodvolatelní pak se i možnosti korupce stávají neomezenými. Pouze odvolatelnost mandatářů jejich mandanty (řadovými občany) umožní nadřazení morálních kodexů nad parciální zájmy. Historie antické Sparty nám dostatečně ilustruje jak strmý nárůst hospodářské moci státu může nastat pokud jsou činovníci správy osobně zodpovědní za svá rozhodování. Naopak všeobecný morální úpadek vedl k destabilizaci a pádu mnoha impérií.

Morálka dnešní společnosti však prezentuje jako „úspěšný model jednání“ bezohledné prosazování vlastních koncepcí či názorů a ignorování možných jiných řešení. Spolu s daňovou nerovnoprávností občanů umožňující podnikatelům/ živnostníkům odepisovat osobní a rodinné potřeby do nákladů firmy, vykazovat minimální příjmy a souběžně přijímat dávky sociální podpory členy jejich rodin vytváří antagonické prostředí uvnitř společnosti. Prosazování práv ekonomicky silnějších jedinců na úkor sociálně slabších vrstev umocněné pohrdavě přezíravým postojem vůči spoluobčanům se závislými a většinou nižšími příjmy vyjádřené hanlivým názvem „socky“ formuje nastupující generace k nezájmu o výrobně produkční činnosti tvořící drtivou většinu Hrubého domácího produktu. Nezdaněné zisky z nevýrobních finančních transakcí tento nezájem jen prohlubují.

 

„Tržní mechanismus“ sám o sobě působí jen jako proporciální regulační prvek a při absenci integrálních a derivačních regulačních prvků, které by měl zabezpečovat státní aparát, způsobuje jen zpožděné nestabilní výkyvy hospodářství regionu. Principy regulace systémů platí i pro společnost která je svým způsobem také regulovaným systémem. Pro Evropu již dávno přestal být nebezpečím zdiskreditovaný stalinistický komunismus, ale skutečným nebezpečím je neregulovaný kapitalismus založený na doktríně „neviditelné ruky trhu“. Neschopnost oprostit se od ideologie „bojující“ jen proti nepravostem minulého režimu vede k nadšenému fandovství a propagování tržního mechanismu i s jeho zhoubnými důsledky. Neschopnost kritického posouzení důsledků neregulovaných výkyvů ekonomiky vede k totalitní ekonomické nadvládě monopolů likvidující individuální drobnou konkurenci v zájmu cenového diktátu. Pouze etické kodexy zakotvené ve funkční legislativě a morálně nezdevastovaný aparát státní správy mohou zabezpečit integrální a derivační regulaci vývoje daného regionu a komunity.

 

Chceme-li tedy napravit pokřivené vztahy ve společnosti je prvořadou podmínkou renesance morálky a duchovních hodnot společnosti. Osobní a hmotná odpovědnost za výsledky činnosti je však uplatňována jen u řadových pracovníků a jen ve výrobní sféře. Manažeři na nejvyšších postech naopak mají „neprůstřelné smlouvy“, které jim zaručují zlaté padáky i při hospodářském úpadku jimi řízeného útvaru a doživotní blahobyt za neschopnost či zneužití pravomocí. Amnestování protagonistů dlouhodobě neřešených korupčních kauz a pachatelů násilných činů předchozím prezidentem bylo pak jen třešničkou na dortu amorality, která nemá s demokracií a právním státem vůbec nic společného.

Nedokážeme-li však nadřadit morální kodexy nad zájem maximalizace zisků monopolů či mocenských skupin a jejich přisluhovačů kterékoliv profese ocitáme se na cestě k segregaci na alfy, bety, gamy, delty a epsilony Huxleyho „Brave new world“.

 

 

 

Please reload

Hlavní články

Stanovisko ANS k prohlášení A. Merkelové o tom, že pro vyhnání Němců po válce neexistovalo morální ospravedlnění.

June 21, 2018

1/5
Please reload

Nejnovější články
Please reload

Achiv
Please reload

Vyhledat podle témat
Please reload

Sledujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square