Společenská morálka a spasitelský fenomén

May 6, 2016

 

Jednou z nejvýraznějších postav české politické scény je bezesporu prezident Miloš Zeman. Někteří jej pro svéráznost názorů zatracují a haní, jiní jej naopak nekriticky obdivují.  Společným jmenovatelem těchto protichůdných stanovisek je morální úpadek společnosti, deziluze a hledání „spasitele“ který by přinesl změnu negativních jevů společnosti.

 

Tento fenomén spoléhání na jedince, který svým postavením či autoritou vyřeší všechny problémy je signifikantním jevem českého národa. Vlastní malomyslnost a nekritické přejímání názorů či rozhodnutí dominantního jedince můžeme v historii sledovat na mnoha příkladech od familiárního stylizování „Františka Procházky“ přes „tatíčkovské“ pojetí T.G.Masaryka , kultem osobnosti „zavánějící“ transpozice postojů V. Havla až po „charismatické“ prezentování K.Schwarzenberga. Nedostatek sebedůvěry a přesouvání vlastní odpovědnosti na mocenskou osobnost tak způsobuje přehnané výkyvy z jedné krajnosti ke druhé. Od oslavných chorálů budovatelů socialismu k ódám na všemocnou neviditelnou ruku trhu a neoliberalismus.

 

Hlavní příčinou tohoto jevu je naprostý nedostatek národní hrdosti. Není tím míněn nacionalismus, který přináší nesoulad a rozpory mezi národy a etnika, ale prostý pocit sounáležitosti s kulturou, historií a stavem společnosti, jejímž jsme členy. Jak velkou hrdost a sebevědomí však může navodit příslušnost k národu, který přijal prakticky bez odporu jakýkoliv diktát počínaje Habsburskou monarchií přes Mnichov či Stalinistickou éru až po Bruselská znevýhodnění hospodářsko-ekonomických možností České republiky. Nechci obhajovat přehmaty a dokonce i falsa, kterých se dopustili národní buditelé či později Jirásek. Skutečností ale je, že zvýšení národního sebevědomí se pozitivně obrazilo v následné prosperitě první republiky a že národní hrdost je jednou z účinných bariér proti ekonomickému či jinému útisku obyvatel.

 

Partner, který se bez odporu nebo v zájmu vlastního prospěchu podrobí nevýhodným podmínkám, přestává být partnerem a stává se jen prostředníkem realizace záměrů ostatních aktérů. V minulých volbách se tato skutečnost tvrdě vymstila ČSSD oslabením jejích pozic a odlivem jejího voličského potenciálu ke „spasitelům“ Babišovi či Okamurovi. S nevýraznou osobností v čele, navíc zatíženou předchozím dosud neodeznělým rozkolem ve straně, neschopnou eliminovat vliv pravicově orientovaných sdělovacích prostředků ČSSD ani jinak dopadnout nemohla. Žabo-myší války o lukrativní pozice v poslanecké sněmovně místo koordinování postupu neparlamentních levicově orientovaných subjektů znechutily voliče a předurčily jeho inklinaci k novým subjektům. (Oprávněnost tohoto znechucení prokázaly i povolební rozpory ve straně.) Deziluze z rozporu programových prohlášení a skutečného jednání čelných představitelů ČSSD zastínila i schopnost voličů logicky hodnotit reálnost volebních programů nových subjektů.

 

Slepá víra ve spásu, že spravování státu jako firmy je prospěšné všem byla stejně naivní jako dřívější představy o prospěšnosti atomizace velkých českých průmyslových podniků v době globalizace a fúze monopolů za účelem ovládnutí trhu. Hospodářská stabilita státu jako celku je ovlivňována jinými faktory než prosperita jednotlivé firmy byť i zasahující široké spektrum komodit. Záměrné oslabení koruny bylo výhodné pro soukromou firmu Agrofert podnikající v dovozně méně náročných oblastech zemědělství, potravinářství, chemie, pozemní technika, obnovitelné zdroje, lesnictví, těžby a zpracování dřeva. V makroekonomickém měřítku státu však při dovozní náročnosti až 40% a při subdodavatelském charakteru tuzemského exportu způsobilo spíše tlak na snižování mezd a propouštění než nárůst objemu exportu.

 

Intervence ČNB prezentovaná jako opatření proti deflaci vyvolala jen další potlačení spotřebního trhu a pokračování hospodářské recese. Po krátkodobém efektu zvýšení obratu na spotřebním trhu ve snaze nakoupit ještě za nezvýšené ceny došlo k jeho dalšímu útlumu. Deflační efekt politiky škrtových regulací výdajů státního rozpočtu (místo zabezpečení jejich efektivnosti), kterým ČNB tento krok zdůvodňovala, není příliš významný. Mnohem důležitější v tomto směru je neustálý pokles hodnoty pracovní síly (ovlivněný nezaměstnaností a zadlužeností obyvatel), který opatření ČNB nijak nezlepší. Nedostatek pracovních příležitostí a rostoucí počty exekucí úzce spjaté s devastací morálky či úpadkem právního systému budou i nadále brzdit oživení spotřebního trhu. Opatření ČNB tak lze vnímat pouze jako vstřícný krok čelních představitelů této instituce vůči skutečnému vítězi voleb v zájmu udržení vlastních pozic, než jako efektivní krok k posílení hospodářského růstu. Velké nebezpečí tohoto kroku při kolísání Eura je i podněcování spekulativního kapitálu k operacím s českou měnou, které nemusí ČNB ustát a jejichž důsledkem může být další zdecimování střední příjmové kategorie.    

       

Spása z tristní ekonomické situace obyvatel i státu, kterou voliči hledali svým hlasem pro hnutí ANO, však nepřišla. Reálná politika má jen málo společného s předvolebními sliby. Zářným příkladem je v tomto směru TOP 09. Je přímo politickým sarkasmem, když strana, která měla volební slogan „Rozdat úspory nebo odpovědně investovat?“ je odpovědná za rozdání zbytků majetku státu církvím. Dokud politici a státní úředníci jako lokajové bez národní hrdosti budou v zájmu vlastního profitu pod cenou přenechávat hospodářské majetky státu či jeho kulturní dědictví zahraničnímu kapitálu a různým zájmovým skupinám, budeme pokračovat cestou rozvojových zemí třetího světa. Příčinou jejich chudoby není totiž nízká produktivita práce, ale realizace zisků z produkce za hranicemi daného regionu. 

 

„Spasitelem“ pro občany této země nemůže být jednotlivec či hnutí byť i s nejlepšími záměry či úmysly ale jen ozdravění morálky společnosti. Dokud bude společensky přijatelná korupce a neprokazatelný původ peněz, dokud bude jediným měřítkem jedince výše jeho bankovního konta nelze uvažovat o prosperitě společnosti jako celku. Jedině hmotná a trestně právní odpovědnost všech činitelů státní správy a vybudováním právního státu může přinést hospodářský rozvoj. Soudcovská stolice nesmí být lénem ale pouze vykonavatelem práva pod účinným dozorem veřejnosti. Stávající systém „přísedících“ (Zákon č. 6/2002 Sb.) však tímto účinným dozorem není. Soudní exekutorské úřady musí být způsobem efektivního vymáhání oprávněných pohledávek a nikoliv nástrojem bezpracných zisků exekutorů. Status kdy vrahové během pobytu ve věznici mají veškeré možnosti téměř plnohodnotného života, zatímco záměrně neefektivními exekucemi navyšované dluhy přerůstají v celoživotní strádání a uváznutí v dluhové pasti, status kdy miliardové defraudační kauzy jsou amnestovány, zatímco drobných hmotných náhrad se amnestie netýká nelze pokládat za právní stát.

 

Přes veškerá uvedená negativa však lze na konci tunelu zahlédnout malé světélko, kterým by mohl být zákon o referendu. Pokud parlamentní strany odvozují svoji legitimitu vládnout od jakékoliv procentuální účasti při volbách, pak není důvod procentuálně omezovat ani referendum. Z jeho působnosti by měly být zákonem vyjmuty jen výjimečné úkony jako je například trest smrti nebo rasově motivované činy. Tato volební návnada však zatím spadla pod stůl jako mnohé jiné. A stimul nejen pro zvýšení angažovanosti občanů při obhajobě vlastních práv ale i naučit se vládnout si sami bez poručníkování „spasitelů“ je stále v nedohlednu. Je však nutným základem pro renesanci pokřivených morálních hodnot společnosti a tím i hospodářskou prosperitu státu i jeho obyvatel.        

 

 

Please reload

Hlavní články

Stanovisko ANS k prohlášení A. Merkelové o tom, že pro vyhnání Němců po válce neexistovalo morální ospravedlnění.

June 21, 2018

1/5
Please reload

Nejnovější články
Please reload

Achiv
Please reload

Vyhledat podle témat
Please reload

Sledujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square

© 2018 ALIANCE národních sil

  • ANS YouTube
  • ANS Facebook