Je hyperaktivita současných dětí skutečně nemocí?

V posledních letech se stále více hovoří o hyperaktivitě dětí. Co to vlastně je ta hyperaktivita? Myslím, že toto slovo se objevilo po roce 1980. Do té doby jsem o něčem takovém neslyšel. Dovolím si tedy tvrdit, že nejsou nemocné aktivní děti, ale nemocná je celá společnost a zejména ti, kteří mají s dětmi co do činěni.

Dříve se rodiče spíše báli, pokud dítko neběhalo, nejezdilo na kole s　ostatními, a místo toho vysedávalo u knížek či televize (počítače tenkrát nebyly). Báli se, zda není nemocné. Byli si vědomi, že zdravé dítě je živel a chvilku neposedí. Tomu byl také přizpůsoben denní režim. Když se má dítě zdravě vyvíjet, musí přebytečnou energii vybít – a to nejlépe pohybem. Na to ovšem současná konzumní společnost zcela zapomněla.

Když jsem byl dítko školou povinné, tak po příchodu ze školy, jsme si natáhli tepláky, kecky a už jsme letěli na plácek za domy hrát čutanou nebo jezdit na kole. Nejvíce nás bavila hra na bábu, ale ne tak obyčejnou honěnou. Bydleli jsme na okraji malého městečka, do lesa kousek a nás nenapadlo nic lepšího, než po rozpočítání vylézt do korun mladých bříz a honit se skákáním ze stromu na strom. To se musel nejdříve stromek hezky rozhoupat, pak zvolit vhodný okamžik a přeskočit na strom sousední. O pády, oděrky a modřiny nebyla nouze, ale to snad nemusím popisovat. Ovšem vždy po pádu se vylezlo do korun stromů znovu a honěná pokračovala. Snad díky mrštnosti a troše štěstí se nikdy nikdo vážně nezranil. Tak jsme blbli dvě hodiny a pak přišli v roztrhaných teplákách domů, abychom splnili své povinnosti, které měl snad každý. Já například musel obstarat králíky, slepice a vyčistit veškerou obuv, aby byla na druhý den čisťounká. U domácích úkolů jsem pak téměř usínal a na nějakou hyperaktivitu nebylo sil. Kolikrát jsem zalezl do postele dřív, než byl v televizi večerníček. Podobných i odlišných aktivit, jako hra na babu, jsme měli v zásobě skutečně dost. Každý den jsme mohli vyvádět něco jiného… možná by toho bylo na knihu. A že ani mě hyperaktivita neopustila celý život, dokazuje deset staré foto. A věřte, že v tomto roce v ta místa opět jedu a skály si zopakuji.

V dětství jsme byli vedeni k úctě ke starším a učitel byl pro nás persona, před kterou jsme měli všichni respekt. Tím však nechci říkat, že jsme ve škole nevyváděli lotroviny, to vyváděli a dost, ale pouze když nebyl v dohledu učitel či učitelka. Jakmile se objevil, či zazněl zvonek, byli jsme jak vyměnění a když učitel někoho vytahal za ucho, nikdo si nedovolil stěžovat, a dokonce padl občas i pohlavek. Když jsem od učitele dostal pohlavek já, byl jsem rád, že se to vyřídilo takto, protože doma bych dostal pohlavky nejméně dva.

Dnes je však MODERNÍ říci učiteli: „A VÍTE, KDO JE MŮJ TATÍNEK? Budu si na vás stěžovat.“ To ovšem v mírnější formě. O těch drsnějších formách asi netřeba hovořit - poslední veřejně známý příklad šikany učitelky mluví za vše a není to jediný případ. Když čtu zprávy jako - v Británii má zákon zakazovat jakékoli fyzické tresty i práci dětem. To asi nebude smět matka říci dcerce, pojď mi pomoci utřít nádobí.

Když vidím, jaké počítačové hry jsou v kurzu, když vidím filmovou a televizní tvorbu pro děti, kde je kladen důraz na násilí, krev a prostituci, když vidím reklamy, kde téměř každá nekvalitní zbytečná věc je cool a kdo ji nemá je out, když slyším, jak se baví dvanáctileté slečny o nějakém chlapci - KDE TEN ZMRD SEBRAL ČÍSLO MÉHO MOBILU, tak jsem přesvědčený, že společnost a následně i celá současná civilizace spěje ke svému zániku.

Hyperaktivita není nemoc, jak lidem vtloukají diplomovaní moudří. Pokud lze o hyperaktivitě vůbec mluvit a pokud chceme mluvit o nemoci- říkejme, že je nemocná celá společnost.

Společnost potlačuje svým jednáním přirozenou touhu dítěte po pohybu. Cpe děti do vysedávání u počítačů, cpe je přiblblými reklamami (často nevkusnými i odpornými), cpe je bezduchou filmovou tvorbou, místo, aby děti motivovala k pohybu. A když k tomu přidáme zcestnou výchovu, kterou prosazují přihlouplí rádoby humanisté, tak musím konstatovat, že se společnost vydala cestou dekadence, na kterou v brzké budoucnosti velice doplatí.

Co mají děti dnes?

Různá zákoutí ve městech, kde se moji vrstevníci bavili podobně jako my, se po listopadu 1989 stala útočištěm narkomanů či bezdomovců a není radno tam chodit. K tomu přidejme počítače s nepřeberným množstvím her, kde je zbití virtuálního nepřítele s potoky krve zcela normální. V odpoledním vysílání televize je násilí a sex a večerní vysíláni zaplňují bezduché seriály a ubohé telenovely, v nichž je pětiminutová reklama každých deset minut.

Nelze také opominout možný negativní vliv, který sebou nesou moderní očkovací přípravky (viz, http://berossos.blog.cz v kategorii ZDRAVÍ článek Bil Gates se přiznal) Vždyť jen málokdo ví, že vakcíny proti chřipce a tetanu obsahují určité množství rtuti a jak známo - rtuť je pro organismus jed.