Ač chceme všichni jedno a to samé, ne vždy jdeme jednotně a správnou cestou. Příčinou jsou vysoké

Ač chceme všichni jedno a to samé, ne vždy jdeme jednotně a správnou cestou. Příčinou jsou vysoké ambice, neskromná ctižádost, touha po penězích a moci. Zdá se však, že přichází tolik potřebná změna.

Není nic překvapivého když budu konstatovat, že ze všeobecného, resp.běžného občanského pohledu, nepřinesla tzv. „sametová revoluce“, alias pseudorevoluce v r. 1989 tolik kýžené očekávání. Nelze to brát však naprosto paušálně, protože jistá skupina lidí svého cíle nejen dosáhla, ale také ne zrovna málo získala. To je ovšem kapitola, která do tohoto pojednání (avšak jen zdánlivě) nepatří, protože to je na samostatnou analýzu. Chci se zabývat tou částí občanů, která je pro kvalitativní hodnocení společnosti rozhodující, tedy lidi prostých, pracovitých, poctivých, uvažující svým vlastním „selským“ rozumem, ale také té části občanů, kteří jsou (kdysi se jim říkalo „pomýlení“), dnes když ne zcela, potom z velké části s vymytými mozky.

Jakkoliv to může někomu připadat možná nepravdivé, faktem však zůstává, že ve zmíněné „sametce“ se převážná část našich spoluobčanů nechala unést onou převratnou událostí, kdy od „koryta“, tedy od vlády a moci byli odstaveni komunisté, aby na jejich místa dosedli a vládli o nic lepší pravdoláskaři, havloidi, sluníčkáři, jedním slovem gauneři. Co horší, tito nadšení občané uvěřili jak samotnému guru revoluce Václavu Havlovi, tak dalším vůdčím osobnostem, kteří národ zblbnuli proklamovanými tézemi a vizemi o lepší, světlé, spokojené, spravedlivé, bezpečné, demokratické společnosti v zemi, zvoucí se (po rozpadu ČSSR), Česká republika. Tato euforie, vyjádřená manifestacemi a „cinkáním klíčů“, vydržela několik málo let, resp. po dobu, než se začaly projevovat vážné trhliny v realizaci dnes možno říct zcela „falešných“ slibů. Nespokojenost občanů pomalu narůstala, ale byla stále v mezích, které nevyvolávaly nějaké vážné projevy nesouhlasu, protestů, resp. demonstrací a už vůbec ne stávek.

Nicméně, jakkoli tomu politická scéna nechtěla, známky nespokojenosti občanů se projevovaly stále častěji a hlasitěji. O sobě začala dávat slyšet jak opozice, tak sami občané a v různých městech republiky se začala projevovat aktivita a iniciativa občanů formou různých občanských sdružení, iniciativ, hnutí apod., které v rámci svých možností (malé či střední shromáždění občanů) vyjadřovaly nespokojenost jak s vládou, činnosti Poslanecké sněmovny ČR, ale i s politikou na úrovní místní samosprávy, ve kterých se prezentovali představitelé či zástupci vládnoucích politických stran, působících v rámci koaliční spolupráce především ODS, ČSSD, KDU-ČSL, ODA, SZ atd., v posledních letech pak hlavně ODS a TOP 09, resp. úplně poslední koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL.

Řadoví občané si stále více začali uvědomovat, že zdaleka neplatí to, co s takovou oduševnělostí a přesvědčivostí pronášel Václav „Flaška“ Havel o svých vizích, o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. Docházelo jim, že se zdaleka nenaplňují ani jeho slova o lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Politici, rekrutující se z prostředí kolem Havla a jeho vlivu konali v rozporu s deklarovanými vizemi a bezostyšně vytvářeli politiku a společenské prostředí k obrazu svému. Přes trvale falešně a lživě proklamovanou věrnost Havlovi a jeho vizím a později i jeho odkazu přestalo platit, že jak tvrdil sám Havel, žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují, aby občanům připravili takové ekonomické prostředí, které je vracelo daleko před komunistický režim, tedy do dob první republiky, se všemi negacemi a důsledky, především v obludné míře nezaměstnanosti. Havlem koncipované a slibované vize o připravované koncepci důkladné ekonomické reformy, která by tak měla zcela eliminovat sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, však politici vládnoucích stran koncipovali přesně opačným směrem.

Místo ku prospěchu občanů a společnosti se politika, podporovaná západem, ubírala směrem, který umožňoval vznik mafií, kmotrovství, korupčního prostředí, lobbyismu a jiným kapitalistickým tendencím a veškerá proklamovaná vize lepší společnosti notabene její prosperitě šly do kopřiv. Nástupem Klausova konzervativního liberalismu a volné ruky trhu se ekonomika začala propadat, veškerý výnosný kapitál, průmysl a surovinové zdroje byly jako pozůstatek po nenáviděné totalitní vládě komunistů za babku rozprodány do ciziny, co zbylo pak bylo zprivatizováno, rozkradeno, nebo vytunelováno. Občanská nespokojenost poté, co se nezaměstnanost dostala na úroveň 10%, začala nabírat zvláště na významu, nicméně k faktickému, tolik potřebnému masovému projevu, rebelii či občanské neposlušnosti, jak by se dalo očekávat, nedošlo. Na celou čáru zklamaly odbory, na které občanská veřejnost tolik spoléhala. Politická reprezentace toho vždy uměla využít, neboť takové slabiny od „lůzy“ a „plebsu“ ji vždy byly vítanou vodou na mlýn.

Významným způsobem do života společnosti, tedy občanů, zasáhly rovněž takové události, jako vstup do vojenského uskupení severoatlantického paktu NATO navzdory s tvrzením V. Havla, že republika po zrušení Varšavské smlouvy již nikdy do žádného vojenského paktu nevstoupí, stejně jako později vstup ČR do EU. Není tajemstvím, že obě účasti, tedy jak členství v NATO, tak v EU není pro ČR zrovna dvakrát (zdali vůbec) výhodné. Nicméně, v řadách nespokojených občanů se začali projevovat lidé, kteří se někdy i s dobrými úmysly, snažili vytvářet či budovat nové opoziční politické strany, hnutí a občanské iniciativy a podobná občanská seskupení, kterých v poměrně krátké době vzniklo jako hub po dešti. Zcela logicky z toho vyplývá, že každý takový nový subjekt má svého představitele, předsedu, šéfa či lídra, který bývá zpravidla zakladatelem či iniciátorem založení takového uskupení. Takové seskupení, jedno zda jde o politickou stranu, hnutí či iniciativu, mělo nějaký program či vize, které byly zpravidla dílem zakládajícího člena, tedy předsedy či lídra tohoto uskupení. Není od věci konstatovat, že tyto programy často obsahovaly zajímavé, aktuální a potřebné fakta či informace, ale jen málokdy jasné, konkrétní a realizovatelné řešení.

Myslím, že není podstatné či nějak důležité jmenovat osobnosti, které se o takové „koryta“ snažili, stejně jako není důležité, které subjekty to byly. Vracet se ke starým problémům neřeší problémy zítřka. Řada rozumných, morálních, vlastenecky cítících a myšlenkově správně orientovaných lidí ví, o koho či o co se jedná, což jim dává reálné možnosti a předpoklady eliminovat jejich přítomnost a případnou činnost v současných dnech, kdy se konečně (nejvyšší čas) a snad i úspěšně vytvořil reálný opoziční ( zatím nepolitický) subjekt či blok, který má předpoklady vstoupit na veřejnou i politickou scénu s promyšlenými a vypracovanými programy, politickými cíly a předpoklady, které také (po)mohou změnit politické klima a následně i současný stav společnosti.

Není bez zajímavosti, že celá řada takových uskupení měla často téměř shodný program či spíše soupis nedostatků, problémů, kritických připomínek atd., kterými naznačovala své záměry a cíle, ale chyběla jim dobrá vůle reagovat na vzájemné výzvy na spojení svých sil (uskupení) k vytvoření radikálního bloku, který by měl v seskupení všech těchto subjektů, mnohem větší předpoklad a šance k dosažení či prosazení svých záměrů a cílů, které jednotlivá uskupení ve svých vlastních programech sledovala.

Tato neochota pramenila z touhy některých lídrů po osobní popularitě, (dobře placené) politické funkci či získání významného postavení a nezřídka s tím i získání osobní moci. Že od takových předpokladů nebylo daleko svědčí skutečnost, že řada samozvaných předsedů či lídrů těchto uskupení nebyla ochotna podvolit se sjednocení a společnému postupu, neboť jim hrozila ztráta suverenity a vedoucího postavení, se kterou své uskupení zakládali. Znamenalo by to totiž podvolit s většinovému názoru, resp. zvolení představitelů takového bloku, slevit ze svých ambicí a vizí, se kterými zakládali sdružení či uskupení. Jinými slovy, každý by chtěl být tím hlavním šéfem, velet těm ostatním, aniž by k tomu měl vždy potřebné předpoklady jak osobní, morální, tak po stránce vzdělání, životní praxe, zkušeností atd.

Aniž by si to uvědomovali, proti nim stáli lidé, kteří nejenže sledovali své ne skromné osobní cíle, ale navíc byli notně povzbuzování, či spíše morálně a fyzicky podporováni západní, především americkou administrativou, potažmo oligarchií, což jim dávalo tzv. nejen křídla, ale i ohromné možnosti. Vzhledem k neskromnosti, živelnosti, nadutosti, namyšlenosti a neochotě ke spolupráci však neměli šanci a jak rychle vyšla jejich hvězda, tak rychle také zanikla. Vůbec jim nedocházelo, že svým nereálným hurá systémem způsobili celou řadu problémů, že svým sobeckým přístupem zabránili možnostem mnohem dřív pokusit se o zvrat nepříznivé situace a vývoje událostí v politice a společnosti.

Do víru vnitrostátních událostí pak poměrně silně zasáhly i události na Ukrajině, resp. na Krymu, což sice občanskou společnost přímo nerozdělilo, ale spíše názorově rozhodilo. Politika vlády a představitelů pravicových stran vnesla do společnosti jednak antiruský postoj a rusofobii, ale co víc i skutečnosti, neodpovídající stavu a situaci, jak jej tito politici prezentovali celému národu, že Rusko ohrožuje Evropu a tedy i nás a proto je pro Českou republiku nepřítel číslo jedna právě Rusko. Tato situace vyvolala v řadách levicově smýšlejících nebo se orientujících občanech notnou dávku nevole, protože je dostatečně známo, jaké úmysly prozápadně orientovanými politiky a vládou jsou touto propagandou sledovány. I v této situaci se však projevil většinový nesouhlas občanů, nicméně to politiku vlády, ani pravicovou část opozice neodradilo nadále podkuřovat jak EU, tak USA a NATO v jejich úmyslech.

V neposlední řadě pak společnost zasáhla imigrantská vlna, resp. invaze převážně muslimského původu a s ním i nebezpečný fenomén – islám a jeho náboženství. Vlna běženců sice ponejvíce zahltila Německo, nicméně vlna imigrace má tendenci zasáhnout i další státy, členy EU, tedy i ČR. Při vědomí nebezpečí z islámského náboženství, stejně jako z radikálních muslimů, potenciálních teroristů, se velká většina občanů staví na stranu odporu přijímání imigrantů do ČR, na druhé straně však část občanů, spadajících do okruhu sympatizantů západní politiky, pražské kavárny, pravdoláskařů, havloidů atd., vyvíjí (vyvíjeli) nemalé úsilí na jejich příjímání, protože jim z toho plynul výnosný byznys. Úsilí různých občanských iniciativ, hnutí a spolků se však razantně proti takovým úmyslům postavilo a s politikou vlády, která sice na oko EU vyhlášené kvóty odsuzuje, ale jejich liberální přístup ve formě údajné dobrovolnosti nasvědčuje, že bojkot kvótám EU je jen habaďura, nesouhlasí.

Na změně společenského a politického klimatu již delší dobu pracuje, kromě jiných, i skupina (záměrně nejmenovaných) vlastenecky smýšlejících lidí, kteří si vzali za své, že vypracují koncept návrhu na novou Ústavu ČR, přesněji Ústavu suverénních občanů České republiky, která má již svou reálnou podobu, která by nyní měla být veřejně připomínkována samotnými občany, aby mohla být schválena veřejným občanským referendem. Lze si jen přát, aby toto úsilí nebylo zase nabouráno a dehonestováno nějakými pseudomysliteli a rádoby ideovými vůdci.

Změna jakkoli je potřebná a nutná, nebude ani jednoduchá, ani snadná, protože současná politická garnitura se bude jen velmi nerada vzdávat výhod, které jim dává nejen státem dobře placená ideologická, ale i západem podporovaná a uplácená politická loajalita, stejně jako ti, kteří se na bezbřehé, nezodpovědné politice nejen podíleli, ale hlavně na ní bezostyšně vydělávali. „ V jednotě je síla“ a jen „Silný může padnout, ale ne ustoupit“, proto buďme všemožně nápomocni těm, kteří to dělají za nás, ne pro sebe, ale pro občany, lid, národ.