© 2018 ALIANCE národních sil

  • ANS YouTube
  • ANS Facebook

Destrukce sebedůvěry národa

June 17, 2016

 

Dějiny Čechů a Slováků jsou dlouhodobý historický zápas dvou malých národů o lidskou důstojnost, právo a svobodu.1/ 1Je to zápas s hegemonistickými ambicemi mocnějších sousedů, zápas s kolísavými výsledky, se střídavým upadáním do koloniální závislosti a s dvojím smrtelným nebezpečím ztráty již holé národní existence. V podobných zápasech se střetávají nejen zbraně vojenské, ale i zbraně ducha. O výsledku rozhoduje nejen fyzické porobení, ale i duchovní oslabení protivníka. 

V nové době tak k slovu přicházejí stále více ideje, knihy, média. Od převratu 1989 nepřestáváme žasnout nad neutuchajícími proudy pohrdavého a nenávistného znevažování našich národních dějin a naší národní kultury, které chrlí většina tisku i televizních kanálů. Hledáme-li zdroje a zřídla tohoto mediálně šířeného špinění, pomlouvání a tupení naší minulosti, které již patří na veřejnosti k „dobrému tónu", najdeme objemnou knihu „Úloha Čechů v dějinách" (Praha 1991, 690 s.), kterou pod pseudonymem Podiven (jméno sluhy knížete Václava) vydala trojice P. Pithart, P. Příhoda a M. Otáhal (ten s některými výhradami). 

Prý zrcadlo, nastavené českému národu. Ve skutečnosti pomlouvačný pamflet, do něhož se promítl příkrý, odmítavý vztah těch německých análistů, kronikářů a historiků, kteří perem podporovali, zdůvodňovali a oslavovali expanzivní činy svých vládců. Historické děje se tu podávají bez lidské účasti a porozumění pro zápas napadeného, ale s povýšeným despektem a zlomyslným pošklebováním agresora. A přitom šlo o osudy generací na léta, staletí. Podiven pohrdá Čechy jako otroky, ale nechce jim dovolit, aby se osvobodili. Odsuzuje opovážlivé Přemyslovce, kteří nechtěli být vazaly římských císařů, pranýřuje troufalost husitů, kteří se opovážili „vykloubit z duchovních svazků Evropy" (s. 53), tupí stavovské rebely, exulanty, tajné nekatolíky, buditele a obrodiče, austroslavismus, panslavismus, čechoslovakismus, Volnou myšlenku, legionáře, Masaryka, Beneše, první republiku.Nejde tu o historickou pravdu, ale o útok na historické vědomí českého národa. Za cenu zamlžování, bagatelizování, překrucování ba i vysloveně neslušného pomlouvání řadí vybrané historické jevy tak, aby byla potvrzena apriorní ideologická konstrukce (čím se liší od rasistické?), že Češi jsou živel primitivní, zaostalý, málo tvořivý, zatímco Němci jsou „státotvorné plemeno" (s. 38) a nositelé „vyšší kultury" (s. 39). Podřadní Češi se marně snaží překonat svou nezralost, přízemnost, odvozenost, malost, plebejství (s. 33,39,59, 75…). Neprávem se prý dovoláváme slavné minulosti, velikosti svých předků, kulturního bohatství svého národa.

 

Jsou to samé anomálie, kterými jsme uráželi universalismus a jiné vznešené ideje „svaté říše římské německého národa" (s. 28), vlídnou monarchii habsburskou (s. 42-3) i právní cítění Němců v našem pohraničí (s. 102-3). Nejvíce jsme se ovšem prohřešili tím, že jsme znovu - zcela nezaslouženě - prý lstí a podvodem získali a poté zas ještě obnovili samostatný stát, proti vůli těch, kteří si osobovali právo nám vládnout (s. 281, 283, 290, 298…). 

S velkopanskou arogancí je tu dehonestováno všechno, co přispívalo k udržení a povznesení naší svébytnosti a svobody, všechny symboly, všechno, v co věříme, co ctíme, co milujeme, ať již jde o období, směr, osobnosti nebo činy. Přitom se nešetří ani odborných pravidel historické hermeneutiky a interpretace, ani vkusu a taktu, ba ani prosté lidské slušnosti. 

Má smysl reagovat na jednotlivé dezinterpretace českých dějin na stránkách Podivenova hanopisu, který propagací rasistické doktríny o superioritě jedněch a inferioritě druhých jako by z oka vypadl nacistickým učebnicím dějepisu? Podle Podivena Češi se od nejstarších dob pouštěli do pochybných dobrodružství proti ozbrojeným nositelům vznešené ideje svaté říše římské národa německého a pokračovali v tom i v rámci c. a k. habsburského mocnářství. Zahazovali se s povrchními kacíři a neprozřetelnými stavovskými odbojníky, pořád si na něco neodpovědně hráli, pořád něco předstírali, vymýšleli si i mýty a fikce o vlastní minulosti. Pokoušeli se o obrodu jazyka a kultury, ačkoli na to neměli, jsouce ducha nedostatečivého. Jungmann (ó té nepoctivosti!) si vypůjčoval slova od jiných Slovanů a Hanka, kterému nestačily pověsti v Kosmově kronice, podvrhl „Rukopisy" a Smetana, Mánes, Aleš, Myslbek, Zeyer aj. (jaká hanba!) nebádali o jejich historické věrohodnosti, ale inspirovali se ve své umělecké tvorbě poetickou krásou mýtů, které se tu náhle objevily. A Světlá byla nenadaná snaživkyně a Hálek, favorizovaný současníky před Nerudou, se měl stát českým Shakespearem (haha!) a Neruda byl citový deviant, a proto tolik přilnul k národu. Mácha byl dobrý, ale to jen dík jakési barokní filiaci jeho poesie. A Palacký s celou politickou reprezentací šli manifestovat do carské Moskvy (jaká ostuda) a Havlíček byl šovinista, Masaryk venkoncem povrchní myslitel a posléze podlý (!) politik a všechny ty panslavismy, austroslavismy a čechoslovakismy byly jen provokací vznešených idejí německého hegemonismu, založeného přímo „plemenně" „státotvorným géniem Germánstva" (s. 38), zatímco Češi nedovedou vládnout. (na rozdíl od Maďarů). Nepřestajná nedostačivost české kultury a bažení po nedostižných vzorech se promítlo i do budování Národního divadla. (Národ sobě? K popukání! Takový národ!) A Sokolové byli paramilitantní organizace (!) atd, atp. 

Autorům v antiemancipačním zaujetí vadí všechny projevy českého vlastenectví, nedbání „integrující role křesťanství a katolické církve" a nerespektování „státotvorného génia" německého národa. A aby nás snad nenapadlo aspoň zčásti se státotvorně integrovat, shromažďují rozsáhlý arzenál ideologické munice pro separatistické rozeštvávání nejen Čechů a Slováků, ale i Moravanů (s. 99)! Podle Podivena jsou si Češi svými osudy sami vinni. Nemuselo se jim a Slovákům podařit obrození, úspěšné angažmá v I. světové válce, zřízení společného státu a vcelku zdařilé usilování o prosperitu, demokracii a humanitu. Hitler nemusel žehrat na „versailleského zmetka“, ujímat se svých soukmenovců, kteří si přece ČSR nepřáli, nemuselo být Mnichova ani protektorátu. Ve střední Evropě mohl být klid. Jistě, naši předkové mohli jít dějinami i jinou cestou. Pobaltské a Polabské Slovany již hlava nebolí. Ba ani Lužické Srby už ne... 

Podle Podivena bychom měli konečně uznat „plemennou schopnost vládnout", které se nám nedostává. Nezasloužili jsme si stejných práv a svobod. Kajme se v pokoře a podívejme se na sebe očima svých protivníků. Dáme Podivenovi jistě za pravdu a rozloučíme se - parafrázujíce slova básníka: "Ach, teď konečně vidíme své bláznovství a hůře - svou moudrost. Jací jsme to byli blázni. Co jsme si toho navymýšleli! Neexistuje svět, o kterém jsme snili. Je nutno smířit se se skutečností a vidět věci, jak skutečně jsou. Celá naše minulost je jen hloupý a směšný sen. Nyní budeme bdít, ó jak my budeme bdít! Není nic velkého v našich dějinách, že, Podivene? Není nic krásného v naší kultuře, že, Podivene? A láska k vlasti? Nemiluje se přece vůbec, jsme-li rozumní, viď, Podivene? Jsi spokojen? Můžeš teď uvést epitaf pro náš národ: Uznal své chyby. Je dobrý. Je moudrý. Je mrtev."2 A všechno to mrzké, co nedostačivý národ podnikal pro svou sebezáchovu a rozvoj, nezralý, podlý a nestatečný od začátku až do konce, může být zapomenuto. Věnujme vděčnou vzpomínku svaté říši římské německého národa i dobrotivému mocnářství rakousko-uherskému. Jejich bohulibý odkaz znovu ožívá v nových strukturách. 

Ale teď bez ironie. Zaráží, že renomovaní autoři - v rámci „Česko-německého porozumění" - nepřistoupili k tématice jinak, nově, ekumenicky, evropsky, interkulturně, že se nepokusili paralelizovat nezrušitelné protivy a hledat integrující momenty na vyšší úrovni obecnějších, všelidských kulturních hodnot. Místo toho napsali jen pamflet, hanopis, sbírku pomluv a špinění v duchu nejhrubšího nacionalismu - arci, v tom lze spatřovat jisté novum - na domácí půdě a z českého pera - nepokrytě protičeského zaměření. 

Znám reakce čtenářů, kteří nejsou dost imunní proti podobnému druhu psychologické přípravy: „To je hrůza, jak se nám lhalo! Už abychom fúzovali s Rakouskem nebo Bavorskem!" Anebo: „Bylo nám toho obrození zapotřebí? Mohli jsme být dávno Němci a mít pokoj!" 

Autorská trojice, politolog, psycholog a historik, dobře ví, co dělá. Pod záminkou „léčení národní duše" a „boření mýtů" předvedli techniku totální destrukce sebedůvěry národa. Předvedli techniku ponižování, napadání a ničení sebeúcty člověka a jeho identity, založené na národní příslušnosti. Pokusili se znevážit, znehodnotit, zneuctít všechno, co se v našem vědomí váže k národní historii, národní tradici, národní kultuře. Pokusili se připravit nás o naše národní hodnoty a ideály. Bytost, která je zbavena vědomí svých hodnot, není schopna činu. Národ, zbavený sebeúcty, není schopen hájit své zájmy. 

„Pod technikami ponižování rozumím souhrn postupů uskutečněný úmyslně tak, aby se v individuích určitých kategorií (rasových nebo sociálních) napadla a zničila úcta k sobě samým a aby se přeměnili postupně v odpadek, který se obává sama sebe, a který si konec konců musí zoufat nejen intelektuálně, ale i vitálně. Pronásledovatel se snaží o to, aby se v určité bytosti zničilo povědomí, ať už oprávněné nebo iluzorní, které má na začátku o své hodnotě, aby sám před sebou uznal, že je tím, co se o něm soudí, anebo se mu namlouvá, že se o něm soudí. Je to pro pronásledovatele nejlepší prostředek, jak spoutat svou oběť: bytost, která si zachovává vědomí své hodnoty, je schopná činů... Zároveň s tím, jak pronásledovatel ponižuje svou oběť, sám se upevňuje a utvrzuje v pocitu vlastní nadřazenosti. Předjímá výsledek, že ten druhý už je virtuálně lidský odpadek, kterým se později stane, a že tedy má vlastně právo takto s ním zacházet…“3 

Podivenův pamflet neobsahuje žádný "nový pohled" na naše dějiny. Je to starý známý účelový pseudodějepis v imperiálních službách. Podivujeme se, že tolik let po apokalypse poslední války jsou ještě skupiny mladých lidí, kteří praktikují hitlerovské rituály. Ale větší podiv musí vzbudit skutečnost, že spoluautor spisu „Úloha Čechů v dějinách" je nejen český vysokoškolský učitel a politik, ale že byl dokonce premiérem české vlády a poté předsedou senátu ČR. Soustředěným několikaletým působením médií jsme již otupěli proti útokům na svou národní identitu. Nejsme na urážky citliví. Ale zkuste dosadit do Podivenových pohan a odsudků jako adresáty místo Čechů Židy nebo Romy. Pocítíte otřes z antihumánního znevažování etnika (hanobení rasy), zbavování důstojnosti národa (zločin proti lidskosti), tupení národního kulturního dědictví (porušení všeobecné deklarace lidských práv). 

A tak se nad Podivenem divím: Jak to, že se na autorství takového díla může podílet čelný český politik? 

 

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Poznámka: 

Záštiplnou předpojatostí stihá Podiven nejen český, ale i ruský národ. Ačkoliv geograficky, historicky ani kulturně nelze evropské Rusko od Evropy amputovat, kategoricky tvrdí, že „Rusko nikdy k Evropě nepatřilo" (s. 59). Vrcholem neuvěřitelného znevažování je výrok, že v Rusku „hodnoty lidské osobnosti zůstanou neobjeveny, člověk platí jen za částečku masy" (s. 60). Je možné, že Podiven nečetl nic z krásné ruské literatury? Podle čtenářských zkušeností má právě ruská literatura primát v odkrývání „lidské osobnosti“ na rozdíl od literatury francouzské, která vyniká v líčení života, a anglické, jejíž doménou je zobrazení společnosti. Podiven patrně neví, že nakladatel J. Otto vydával desítky svazků Ruské knihovny, oblíbené a hluboce lidské četby našich otců a dědů. A Podiven si zřejmě ani nevzpomněl, jak ruský básník, jeden z těch, kteří odsoudili násilné potlačení Pražského jara, zdůraznil nezadatelnou hodnotu jedince (dokonce ještě i v komunistické éře) hrdou větou: „Beze mne by lid nebyl úplný." Jak chce Podiven čtenářům sugerovat, že „hodnoty lidské osobnosti zůstaly neobjeveny" u Puškina a Lermontova, Gončarova a Turgeněva, Tolstého a Dostojevského, Gogola, Ostrovského a Čechova a u nekončící řady dalších světově uznávaných představitelů ruské literatury, podle níž se leckde ve světě (nejen v Evropě) učí i psychologie a etika? Tomu vyobcování Ruska z evropské kultury jistě Podiven ani sám nevěří. 

 

Zdroj:

http://www.novarepublika.cz/2016/06/destrukce-sebeduvery-naroda.html  

 

a zde:

http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/destrukce-sebeduvery-naroda-160617.htm

Please reload

Hlavní články

Stanovisko ANS k prohlášení A. Merkelové o tom, že pro vyhnání Němců po válce neexistovalo morální ospravedlnění.

June 21, 2018

1/5
Please reload

Nejnovější články
Please reload

Achiv
Please reload

Vyhledat podle témat
Please reload

Sledujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square