Nové politické strany ano, nebo ne. Nejlépe žádné, to by bylo demokratické!
Dovolím si polemizovat s názorem pana Vojtěcha Filipa ohledně jeho varování před politickými stranami „na jedno použití“. Jeho názor je relevantní tak půl na půl, protože se domnívám, že takové „varování“ zcela nevypovídá o podstatě zmíněných politických stran „na jedno použití“. Chápu, že jsou jisté zkušenosti se stranami jako bývalá VV nebo LIDEM, nicméně vznik těchto, případně jiných podobných stran či hnutí je dáno, či spíše vyvoláno stavem politiky ve společnosti a z toho vyplývající nespokojenost voličů, potažmo občanů. Je třeba si uvědomit, že voliči, kteří dali, případně dají hlas těmto stranám nebo hnutím, tím reagují na stávající politický stereotyp případně stagnaci v činnosti stran, které jsou na politické scéně celou řadu let, přičemž jejich potřeby a zájmy nejsou těmito dlouhodobě se angažujícími stranami akceptovány a řešeny. Pokud ano, často je to jen ve formě slibů před volbami, po kterých k těmto slibům následuje pozice mrtvého brouka.
Nechci zde zmiňovat, že mezi jiným se na vzniku těchto, řekněme „jepičích“ stran či hnutí, podílí mnohdy hlavní zájem jejich vůdců ve snaze se nejen zviditelnit, ale hlavně se dostat k funkci či tzv. ke korytu. Jiná věc je, že na jejich líbivou předvolební rétoriku se nechají lidé nalákat aniž si neuvědomili (uvědomují) plytkost a neodpovědnost z jejich předvolebních slibů, nicméně nelze to občanům mít za zlé. Hledají něco, co se jim nabízí od někoho nového, kterému se snaží (možná až zoufale) věřit, protože se stávajícími politickými stranami a jejich politiky mají špatné zkušenosti , hledají pro sebe přijatelnější politickou alternativu.
Politickým stranám, které se různě více či méně úspěšně drží na politické scéně od počátku devadesátých let, ale především jejich představitelům se stejnou dobou působení v těchto stranách, již lidé nevěří. Příkladem může být ODS, která ve svém vedení (na postu předsedy) sice vystřídala řadu lidí, ale tito a spousta dalších se v řadách této strany drží již dvacet a více let. Že není ODS zrovna stranou pro většinu občanů je zřejmé, přesto po celou tuto dobu svou pravicovou, konzervativně liberální politikou (Klaus) vytvářeli politický program ve prospěch výrazné menšiny (její charakter lépe nezmiňovat), nicméně se stálou snahou nepřipustit tendence levicových či středolevých stran, které se mnohem zásadněji snažili hájit sociální a životní zájmy občanů, resp. řadové veřejnosti. O nic lépe na tom není ani ČSSD, která se nejednou zcela zpronevěřila svému volebnímu programu, naposledy mj. se slibem o zvrácení církevních restitucí, nebo v poslední době kauza OKD, případně Lidový dům a advokát Altner a pod.
KSČM má, na rozdíl od výše jmenovaných politických stran výhodu, že nemá vládní odpovědnost a že jejich volební programy se promítají především na úroveň krajské či regionální politiky. Bohužel ani tady se ne vždy daří program strany realizovat, i když v některých případech jsou výsledky tam, kde působí představitelé KSČM (např. Ústecký kraj) výrazně lepší, než v případech koalic bez účasti KSČM. Na druhé straně tam, kde ve veřejné regionální politice působí komunisté, není vždy jejich práce dostatečně uspokojivá, resp. účinná. Otevřeně je potřeba říct, že jejich působení je mnohdy jen statické, ryze účelové, často je upřednostňována loajalita s těmi, kteří mají moc a vliv (je jedno, na jaké regionální úrovni), jejich poslání zaniká ve splynutí a ve shodách názorů tak, aby se neangažovali víc, než je třeba. Jejich práce postrádá osobní odpovědnost, stranicky programovou zaujatost a zainteresovanost (neplést s osobní zainteresovaností s cílem osobního prospěchu, což není rovněž nic výjimečného).
Přesto lze konstatovat, že všeobecně obsahově-programová politika KSČM je mnohem blíže k občanům, než mnohých jiných stran. O to větší podiv je nad výsledky voleb, že tolik občanů-voličů dává hlasy politickým stranám, které ani zdaleka nenaplňují zájmy, potřeby a představy občanů a co víc, svou politikou nejenže se angažují pro západní cíle, lobbují nebo loajálně podlézají představitelům USA, ale i NATO, o západních představitelích EU a EK nemluvě, ale výrazně se staví do role užitečných idiotů v politice proti Rusku. Na rozdíl od těchto politických eqilibristů a řiťolezců lze s uspokojením konstatovat, že se v těchto praktikách KSČM neangažuje a takovou politiku odmítá.
Přesto v souhrnu těchto poznatků i KSČM má tzv. máslo na hlavě. Pravda, na politické scéně má poměrně slušné a konstantní výsledky, přesto usínat na vavřínech není na místě. Je-li totiž řeč o politických stranách na „jedno použití“, resp. o jejich jepičí životnosti a úspěšnosti nelze se domnívat, že v tom KSČM nesehrává svou sice malou a nepodstatnou, ale zcela jistě důležitou roli. Upřímně řečeno, ne vždy jsou či mohou být občané s politikou KSČM spokojeni, zvláště jak již zmíněno, na nižší, tedy regionální úrovni. Komunisté jen málokdy ční nad ostatními politiky jiných politických stran, ne vždy se angažují tam, kde by měli, ne vždy jednoznačně hájí zájmy voličů, resp. občanů. To vede občany k apatii, nedůvěře a k pochybnostem, což svým způsobem hraje svou roli v populistickém podbízení se občanům individuím, které se snaží strhnout občany na svou stranu programem, který slibuje něco, co jiné strany, včetně KSČM nerealizují. Že to nakonec nezrealizují ani oni sami, je nezajímá, protože dosáhnou svého, osud voličů jim je, jak zkušenosti 26 let od listopadu 89 ukazují, naprosto lhostejný. Že se z toho bohužel, občané nepoučí, že znovu a znovu skočí „na špek“ těmto politickým dobrodruhům a hochštaplerům je třeba hledat v nedostatcích, které mají politické strany v nenaplňování svých programů, jejich častých odklonů od volebních programů, pokud se už třeba nejedná o plánovanou zradu na voličích způsobem „Čo bolo, to bolo, terazky som politikom a kdo je viac“, pokud už třeba nejde o vlastizradu jako takovou (týká se především pravicových stran).
Závěrem jen konstatování, že důvody pro vznik politických stran či hnutí na jedno použití je třeba hledat v řadách stávajících politických stran, v jejich práci, v obsahu a plnění programů a ve větší odpovědnosti za svou práci vůči voličům. Pokud toto bude v pořádku, političtí hochštapleři budou mít sotva důvod zabývat se myšlenkou zakládat nějaké populistické strany na jedno použití.. Vůbec nejlepší by však bylo, kdyby existovala přímá demokracie a z ní vyplývající silný demokratický pluralismus, pak by ani nebylo zapotřebí politických stran a problémů, jako je tomu v dnešní podobě. To je ovšem pro nás občany, pořád jen hudba budoucnosti.
Jiří B a ť a , 28. června 2016
