Sobotkův kabinet musí konečně položit na stůl válečné reparace, vyzývají odborníci!
Naše reparační nároky vůči Německu stále platí, neboť celá záležitost nebyla dosud právně ukončena, a tedy Česká republika má plné právo kdykoliv položit na stůl otázku neuhrazených reparačních nároků. Můžeme se oprávněně ptát, proč dosud nebyla českým ministerstvem zahraničí tato otázka v česko-německých vztazích nastolena.
Tvrzení kohokoliv o tom, že Česko-Německou deklarací z r. 1997 se ČR i SRN zavázaly, že nebudou vznášet proti sobě majetkové nároky, a tudíž nemůžeme požadovat na SRN ani reparace, je, jak vyplývá i z výše uvedeného, právně zcela irelevantní. O jaké majetkové nároky SRN jde, které se údajně vůči nám zavázala nevznášet? Jde snad o konfiskovaný majetek tzv. sudetských Němců? Jaké majetkové nároky se zavázala SRN vůči nám tedy nevznášet? Takový majetek neexistuje. Jinak řečeno: SRN se tedy zavázala vůči nám nevznášet majetkové nároky, které de facto ani de iure neexistovaly a ani neexistují. Hrubou chybou některých našich politických, a dokonce i ústavních činitelů je, že přejímají zčásti či plně německou argumentaci.
Dlouholetou snahou SRN je zabránit otevření reparačních požadavků. Bázlivost či servilnost určitých kruhů v oprávněných státech, včetně České republiky, vznesení nároků zabraňuje stejně účinně. Po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Německa, Němci předstírali, že mlčení o smlouvě o reparacích znamená, že reparace jsou už nadobro smeteny ze stolu. Stanovisko USA však bylo zcela jiné. Podle právníků ministerstva zahraničí USA mlčení „prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti.“ (Odškodnění 2000–2006, Česko-německý fond budoucnosti, 2007).
Jen mírová konference a uzavření mírové smlouvy s Německem, jež bude obsahovat ustanovení o reparacích, které má SRN zaplatit poškozeným státům, může být touto tečkou, o níž se zmínil i prof. V. Pavlíček. A ta tečka nebyla dosud učiněna. Požádat SRN, aby splnila své reparační povinnosti vůči nám, nejen můžeme, ale i z hlediska našich zájmů i musíme. Němci jsou sice přeborníci v neplnění reparací, jak ukázala již období po první světové válce, ale přesto jejich povinnost zaplatit nám náhradu škod, které nám způsobili svou agresí, dále trvá.
Pokud tedy kdokoliv z našich politiků, nebo z německé strany, tvrdí, že otevírání otázky splacení německých válečných reparací je „politicky nekorektní“, jak je dnes módní říkat, nebo že jde dokonce o nebezpečné otevírání Pandořiny skříňky, nebo že je dokonce vše již promlčeno a vyřešeno stávajícími česko-německými smlouvami, tak se buď mýlí z neznalosti pravého stavu věci, nebo jednoduše neříká pravdu. Jediné skutečné reálné „nebezpečí“, které vidíme, „hrozí“ Německu, že nám bude muset konečně zaplatit reparace. Je přece zcela přirozené, že když někdo něco ukradne, zničí, musí škodu nahradit. To je přece v civilizovaném světě zcela běžné. Nebo to pro Německo a Němce neplatí? Nesplacení reparací, které nám Německo dosud dluží, je porušením jednoho z principů mezinárodního práva.
Česká republika není sama, komu Německo dosud nesplatilo válečné reparace. Nedávno byly slyšet hlasy z Polska, Slovinska, a opakovaně i z Řecka a Itálie. Je iluzí si myslet, že pokud nebudeme důsledně vyžadovat to, co podle platného mezinárodního práva nám spravedlivě náleží, tak nám Němci sami přinesou na zlatém podnosu. Nutné je, aby se naše politická reprezentace začala o tuto věc více zajímat a důsledně ji po Německu vyžadovat. Je sice hezké, že současný prezident se velmi lidsky vyjadřuje například k obětem nacistického řádění v Lidicích, a jinde i soucítí s obětmi nacismu, ale nutné jsou také činy – skutečné, jak se říká, „chlapské“ činy. Jen tak lze skutečně říci, že současní Němci a Německo má skutečný zájem na vzájemném smíření a pěstování dobrých sousedských vztahů s Českou republikou na bázi „já pán, ty pán“.
U nás již po léta hlásaná zásada, že to, co bylo ukradeno, musí být vráceno, se podle našeho názoru musí vztahovat i na to, co nám hromadně a dlouhodobě kradli a ničili v průběhu druhé světové války Němci. Když dnes odčiňujeme například církve, tak stejně tak máme plné právo požadovat to samé po Německu. Pokud tak nečiníme, tak důsledně nejenže nehájíme státní národní zájmy, ale navíc do budoucna si připravujeme situace, kdy s námi již nikdo nebude jednat jako rovný s rovným. Současné Německo jenom těží z toho, že Češi jsou po staletí navyklí neustále před někým ohýbat hřbet, místo aby si za svou národní svrchovaností pevně stáli.
Proto je velmi alarmující, když například „náš“ bývalý ministr zahraničí či spíše „zahraniční ministr“ a současný předseda zahraničního výboru Sněmovny Parlamentu ČR Karel Schwarzenberg v rozhovoru s německými novináři, zjednodušeně řečeno, prohlásil, že se necítí jako Čech, ale jako Böhme? I tzv. sudetští Němci o sobě prohlašují, že jsou Böhme. Jak tomu máme rozumět? Máme přímo na nejvyšších místech státní politiky opět „pátou kolonu“, jako před osudným 1938?
Skutečné smíření v česko-německých vztazích oficiálně může nastat a dosáhnout naplnění uzavřením minulosti. Uzavření minulosti ale znamená splnění všech závazků z ní plynoucích, nikoliv jenom udělání „tlusté čáry“. K tomu patří splacení válečných reparací Německem České republice. Současně by měla německá vláda zpacifikovat jakékoliv revanšistické hlasy mezi tzv. krajanskými sdruženími Němců a jejich potomků, kteří byli po válce z Československa a z východní Evropy na základě mezinárodních smluv vítězných mocností a jejich spojenců, kam patří i nástupní státy bývalého Československa, po právu odsunuti jako historická nutnost i jako jediný přiměřený trest za zradu, které se dopustili na Československu a jeho národech.
Dovolím si tvrdit, že každá Česká vláda, která aktivně neusiluje o uzavření minulostí poškozených česko-německých vztahů důrazným trváním na splacení reparací, není vládou hájící důsledně skutečné české národní zájmy. Současně věřím, že jejich splacení je i v zájmu samotného Německa, jehož národ má tak možnost splatit svůj velký karmický dluh.
Jiří Krutina
