© 2018 ALIANCE národních sil

  • ANS YouTube
  • ANS Facebook

„Dočká se obrození probuzení ?“

 

Otázka - „Dočká se obrození probuzení“, je znovu aktuální. Bez úvahy o probuzení a obrození národa nelze hovořit o našich novodobých dějinách.

 
Tyto dějiny začínají vyproštěním pozůstatků češství z trosek pobělohorské zkázy, probuzením národního vědomí z temna po ztrátě samostatnosti a svébytnosti, osvobozením od strachu a bázně a od hrozeb a zničujících koniášovských výzev, „Zapalte kacířské bludy, zkazte pekelné obludy, spalte pohanské nevěry.“

 

Po nešťastné bitvě na Bílé hoře přestal existovat nejdříve náš stát. R.1621 fakticky, r.1627 právně. Panovník vydal „Obnovené zřízení zemské“: Česká koruna patří napříště jeho rodu dědičně, němčina se stává rovnoprávnou s dosud oficiálním jazykem českým. (Dodejme, že za daných poměrů jej odevšad vytlačuje). Národ je uchvácen cizím vítězným vladařem, podroben jeho víře (cuius regio, euis religio), zbaven vlastního sněmu, práv a svobod svých zástupců, ochuzen o vyšší stavy (odešly do ciziny jako pro víru pronásledovaní exulanti), připraven o jejich majetky (byly konfiskovány a rozdány cizím válečným dobrodruhům ve službách panovníka - nově vzniklé, pobělohorské šlechtě ) přišel i o vzdělanost (obohatila jiné země). Byl připraven o všechno, čemu věřil, co ctil, co miloval. Zbyl po něm jen nevolný lid, odsouzený k násilné rekatolizaci a tuhému poddanství. Nastalo přikázané silentium – mlčení národa na pokraji zániku.

 

A přece se stal zázrak. Na přelomu 18. a 19. stol. se zvedl zápas za český jazyk a za českou kulturu, za identitu národa proti germanizaci. Procitly síly, “silky a silečky“ (slovy F. Palackého), které podnítily utváření novodobého národa nejdříve po stránce jazykově kulturní a potom i po stránce státně politické.

 

Starší čtenáři znají „F.L. Věka“, dílo Mistra Aloise Jiráska, které opakovaně vycházelo od r. 1888. ( O kompletní vydání všech Jiráskových spisů se po 2. světové válce zasloužil prof. Zd. Nejedlý, hlavní činitel celostátní edice, zaštítěné jménem prezidenta Gottwalda. Je to vzácný a potřebný příklad snahy spojovat naši národní identitu s identitou sociální. Dnes se nedbá ani o jednu z nich a Jirásek byl nadto křivě osočen, že „vnesl do vnímání české historie mýty.“)Jako příklad uvedeny „Staré pověsti české“, „Temno“ a „Psohlavci.“!)

 

Jiráskův „F.L.Věk“ je 5tidílná románová kronika – historicky věrný obraz probouzení národa a jeho kulturní obrody. Se všemi známými osobnostmi, které se tehdy o to zasloužily. Literární historik Arne Novák napsal, že jde o „autentickou kroniku českého osvícenství i vlastenectví literárního, jazykového a divadelního. Kolem ústřední postavy jsou tu seskupeny celé zástupy pražských i venkovských buditelů ze všech vrstev národa“.


Starší televizní diváci znají „F.L.Věka“ jako 13tidílný černobílý filmový seriál režiséra Fr.Filipa z roku 1970. Filmové dílo je ve shodě s literární předlohou prodchnuto láskou k vlasti a úctou k národnímu dědictví i k památce těch, co křísili rodný jazyk a lásku k rodné zemi.

 

Zásadní význam pro začátek našeho obrození mělo celoevropské osvícenství, myšlenkový směr, který v zájmu všeobecného pokroku útočil na přežitý feudalismus a neudržitelný absolutismus. V našich zemích se zpočátku uplatnily zejména osvícenské reformy vladařské, tereziánské a josefinské. Jmenujme aspoň školskou reformu z r.1774 a toleranční patent a zrušení nevolnictví z roku 1781.Tyto reformy vytvořily důležité podmínky pro další vývoj. Uvolnily venkovský lid z tvrdého područí a nesvéprávnosti, umožnily mu opustit půdu, volit a měnit zaměstnání, stěhovat se do města, vzdělávat se, usilovat o kulturní vzestup a rozvoj. V zemích, kde národy měly své státy, se pod hesly osvícenství vedly zápasy státně politické a sociální, o charakter ústavy, o rozdělení moci, o občanská práva . U potlačených, bezprávných národů, které vlastních států neměly, muselo dojít nejdříve k probuzení národního vědomí a jazykovému, literárnímu a kulturnímu obrození. Tak tomu bylo i u nás. Odpor proti všeobecnému útlaku v našich nesvobodných zemích, ponížení a znevážení mateřštiny, centralizace a germanizace. Noví vzdělanci, kteří přišli pracovat a studovat do měst jako rodáci z venkova, postupně vytvořili novou inteligenci, kritickou k daným poměrům. Byla to vrstva chudá na majetek, ale bohatá láskou k zemi, svému původu. Její příslušníci pocítili potřebu uvědomit a povznést lid, ke kterému patřili. Jejich horlivostí, obětavostí, tvořivostí se měnilo ovzduší našich měst a městeček. Již nebylo bezvýhradně německé. Národ se probouzel. Dochovaly se z té doby výroky, které se staly erbovními zaklínadly, hesly buditelů: 


„Minula noční hodina“. „Rozednívá se.“ „Za ranních červánků“. „Česká svíce ještě nedohořela. Ne, a už ji nesfouknou.“ „V práci a vědění je naše spasení.“

 

Historikové literatury ukazují, že buditelská činnost prošla třemi fázemi:

 

1. Fáze obranná (1775-1805) – generace Dobrovského.


Josef Dobrovský (1753-1829), mimořádně nadaný osvícenský jazykovědec, položil základy pro studium českého jazyka - bohemistiku a pro studium slovanských jazyků - slavistiku. Byl všeobecně, i v zahraničí uznávanou autoritou a „patriarchou“ našeho obrození. 


V centru pozornosti vlastenců byla tehdy obrana jazyka a jeho někdejší dokonalosti. F.M.Pelcl vydal r.1775 proslulou, latinsky psanou „Obranu jazyka českého“ od Bohuslava Balbína. Ten ji napsal o 100 let dříve, ale byl pro své názory pronásledován a nesměl ji vydat. „Obrana“ má 18 kapitol a líčí podrobně slavnou minulost i smutnou přítomnost českého jazyka a českého království. Příčiny úpadku vidí autor v důvěřivosti Čechů vůči cizincům, v jejich lhostejnosti k osudům království a v nepřátelství mocných. Varuje před osudem Polabských Slovanů a prosí sv. Václava o ochranu slovy známé písně, „Nedej zahynouti...“ Do češtiny byla Balbínova „Obrana! přeložena až v 2.polovině 19.stol. V době Pelclově bylo jen málo lidí, kteří dovedli číst česky. Psalo se proto o českém jazyce a o slovanských jazycích vůbec německy nebo latinsky. Budoucnost češtiny se jevila jako velmi nejistá.


/Pozn.R.-1945, bezprostředně po válce, vydal Albert Pražák mimořádně cennou knihu, „Národ se bránil. Obrany národa a jazyka českého od nejstarších dob do současnosti.“ Má 410 stran. /

 

2. Fáze ofenzivní (1805 – 1830) - generace Jungmannova.


Josef Jungmann (1773-1847) horoval pro rozšíření živého českého jazyka ve společnosti. Patřil k romantikům, kteří budili lásku k vlasti. Pořídil obrovský „Slovník česko-německý“, svěžím jazykem překládal díla světové klasiky do češtiny, tvořil chybějící česká slova i vědeckou terminologii. Dával příklad pro vlasteneckou agitaci. „Denice vzešla, jitřenka se rdí.“


Ale stále bylo vlastenců málo a málokdo ještě věřil v budoucnost národa. Z té doby se dochoval krásný výrok mladého Palackého: „Budeme-li se tak všichni chovat, pak ovšem musí zahynouti náš národ hladem duchovým. Já aspoň, kdybych byl třebas cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si pokládal, přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách člověčenstva.“( Ta slova platila Dobrovskému a hraběti Šternberkovi s výzvou, aby psali česky. Stalo se to r.1825.)


/Pozn. Kterýsi disident odsoudil i obrození:“ Kdyby nebylo Jungmanna, mohli jsme být Němci a mít klid.“/

 

3. Fáze vrcholná (1830-1848 ) - generace Palackého.


František Palacký (1798-1876), historik osvícenské kritičnosti i romantického nadšení. Muž světového rozhledu, vynikající organizátor. Jeho „Dějinami“ a politickým působením vrcholí české obrození. Označení fáze vrcholná se překrývá s označením doba předbřeznová, tj. doba před březnem 1848, kdy se u nás dalo novodobé revoluční hnutí po prvé do pohybu. Obrození národa literaturou umožnilo pomyslet i na obrození politické. Rok 1848 je revoluční v celé Evropě.(Paříž, Vídeň, Frankfurt...)


I u nás vypuklo revoluční vzrušení a nadšení, šířily se letáky, pořádala veřejná shromáždění, schůze, petice, došlo i na vyjednávání s vládou. A tím začal novodobý politický život v českých zemích. Obrozený národ zatoužil po svébytnosti, po svobodě, politickém uplatnění, po vlivu na řízení veřejných záležitostí, po právu usilovat o obecné blaho.


Stálo to mnoho letitých a často strastiplných bojů, než se toho domohl. Než se podařilo zbavit se cizí nadvlády a získat samostatný stát. Stalo se to až roku 1918, po první válce světové. Odvěký sen stal se skutkem: vznikla demokratická Československá republika. 


***


Charakteristika českého novověku od uznávaného historika, prof. Josefa Pekaře, shrnuje stručně a výstižně hlavní děje.. Ač katolík, napsal objektivně a podle pravdy:


„Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší“ (zdůraznil, jako by předvídal, že nám to někteří dnešní vykladači budou tvrdit). „A jakkoli se potom vznesly kupole barokních kostelů a honosné fasády barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi...Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic.“ A pokračuje: „Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny. Od skepse vlastenců, proucích se před staletím (ovšemže jazykem německým), lze-li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy, a kdy společenský, literární a úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, od let všeobecného německého poddanství...kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího, až k státu československému, až k plné samostatnosti...“


***


Historici ukázali, jak světlo obrození zahnalo mračna pobělohorského temna. Stalo se to již dávno. Ale nehrozí nám dnes nové „temno“?
Dovolte, abych připomněla jedno své dřívější setkání s památkami našeho obrození.


V zámku ve Žďáru nad Sázavou, pod Zelenou horou, bylo donedávna možno navštívit u nás zcela ojedinělé Muzeum knihy. Mohli jste tu sledovat bohaté soubory exponátů ze světových dějin písma a literatury. Bylo možno žasnout i nad provokující konfrontací dvou kulturních celků. V jedné místnosti bylo možno obdivovat slavnou francouzskou „Encyklopedii věd, umění a řemesel“ (1751-1772, s dodatky a rejstříky z r. 1780). Vitríny od podlahy až ke stropu vyplněné 35 objemnými folianty v dokonalé vazbě, dílo proslulých osvícenců od Diderota po Rousseaua. A naproti v malých vitrínách, které se zdály poloprázdné – počátky českého a slovenského národního obrození. Chudičké krejcarové knížečky. Každá by se vešla do dlaně. Byly to výtvory, jimiž se národ, umlčený po r.1620, znovu vracel do evropských dějin kultury. Našli jste tu např. sbírky veršíků Thámových a Hněvkovského a „Krameriovy c.k. vlastenecké noviny“ z přelomu 18. a 19. stol. Časoměrné „Básně“ J. Kollára z (1821), sešitové vydání Palackého „Dějin národu českého v Čechách a na Moravě“ (1836). Byl tu Čelakovského „Ohlas písní ruských“ (1829) a o 10 let mladší „Ohlas písní českých“ ( 1839). A byl tu i doklad o „zrození básníka“, Máchův „Máj“(1836), Erbenova““Kytice““ (1853) a „ Babička“ B. Němcové (1855). Bylo to setkání plné dojetí, obdivné lásky a úcty.


/Pozn. Je mi líto, že jsem o Muzeu knihy musela mluvit v minulém čase. Zelená hora, památka chráněná UNESCEM, připadla církvi jako restituce a Muzeum knihy bylo r.2014 zrušeno./

 

Nezapomínejme, že v době, kdy ve Francii vycházela „Encyklopedie“, zbrojnice ducha pro Velkou revolucí, byli naši předkové ještě negramotní nevolníci. Povinná školní docházka platila od r.1774, nevolnictví zrušeno r.1781, stejně jako pronásledování pro náboženskou víru. 


Ale již nedlouho po těchto osvícenských reformách čeští obrozenci probudili a oživili jazyk a položili základy věd a umění. Pak zahájili i politický zápas. Do konce 19.stol. dosáhli mezinárodní úrovně a po 1. světové válce i politické samostatnosti v demokratickém Československu. Dalo mnoho práce a úsilí překonat neblahé dědictví Bílé hory. Teprve 100 let po tom, co končila edice slavné francouzské „Encyklopedie“, byla v Praze obnovena česká universita (1882). A další university, v Brně a v Bratislavě, vznikly až v Československé republice, po roce 1918. Nelze než vzpomínat na naše národní obrození s úctou a láskou. Bez něho by nebylo našeho svébytného života, naší tvořivé činnosti, naší kultury. Ale vědí to ti , kteří idejemi ovlivňují veřejný prostor? 


Stalo se podivnou módou dnes si nic z minulosti nepamatovat a nebo, což je zvláště nápadné a povážlivé, naši minulost a historické děje a osobnosti, kulturní dědictví nejen dílem zamlčovat, ale i dílem všemožně znevažovat. Tak např. český ministr kultury se dal před lety slyšet, že „naše obrození nebylo to pravé ořechové“, protože jsme se prý „vymezovali“ od Němců a to nás „izolovalo“ od Evropy. Pan ministr asi nebyl v Muzeu knihy, a tak si neujasnil, že naši obrozenci nijak nezpůsobili naši „izolovanost od Evropy“, ale naopak, a že kdyby se „nevymezili“ proti germanizaci, podlehli bychom jako národ asimilaci. Dnes by tu nežil jediný Čech a pan ministr by neměl komu ministrovat. 


Pan ministr ovšem není se svým názorem sám. Od převratu 1989 nepřestáváme žasnout nad neutuchajícími proudy pohrdavého a nenávistného ostouzení našich národních dějin a naší národní kultury. Chrlí je většina tisku i televizních kanálů. Hledáme-li zřídla tohoto mediálně šířeného pomlouvání a špinění, najdeme objemnou knihu, „Úloha Čechů v dějinách“(Praha 1991, 690 s.), st kterou pod psuedonymem Podiven vydala trojice autorů, P.Pihart, P.Příhoda a M.Otáhal. Prý zrcadlo, nastavené českému národu. Ve skutečnosti pomlouvačný pamflet, do něhož se promítl příkrý, odmítavý vztah těch německých análistů, kronikářů a historiků, kteří podporovali, zdůvodňovali a oslavovali expanzivní a agresivní činy svých vládců během staletí. 


Máme teď u nás dvojí pojetí společných dějin Čechů a Němců. Jsou to dvě vyprávění, která nemohou být protikladnější. Srovnání obou pojetí lze (podle pramenů) podat věcně a přehledně takto:


1. Podle Čechů přišli Němci do země jako kolonizátoři a dobyvatelé. V německém podání přišli imigranti z německých zemí jako nositelé a strůjci pokroku a činitelé vývoje.


2. Dobu husitskou ctí Češi jako zdroj demokratických tradic země a počátek evropské reformace. Sláva českých dějin. Podle Němců to bylo hrůzostrašné a úděsné barbarství.


3. Baroko je pro Němce označením doby kulturního rozkvětu. Pro Čechy je to „temno“, do kterého byli uvrženi po porážce stavovského povstání, ztrátě suverenity, triumfu habsburské protireformace a zničení protestantské elity národa. Jen dík buditelům a národnímu obrození se opět stali národem.


4. Vznik Československé republiky r.1918 znamená pro Čechy spravedlnost, návrat suverenity po dlouhých 300letech nesvobody, otevřenou možnost budovat s láskou nezávislý demokratický stát.

 
Němci odmítli nový stát přijmout. Jevil se jim jako zneuznání jejich práva na sebeurčení a na seberealizaci. Až „Mnichov 1938“ přinesl jim kýženou nápravu a satisfakci. V očích Čechů bylo ovšem rozbití Českolovenska přičiněním německých spoluobčanů ve službách Hitlera velezradou a zločinem.


5. Protektorát znamenal pro Čechy vyhánění z pohraničí, zatýkání, popravy, ponižování a pokořování, nejhlubší porobu, likvidaci inteligence. (Zavřeny vysoké školy, popraveno 60 universitních profesorů a docentů.) A budoucnost? Po vítězství Říše byla připravena totální germanizace, deportace, genocida. Ve vlastní zemi neměl zůstat ani jediný Čech. Podle Němců se Čechům za války nežilo špatně. Nemuseli rukovat do boje, měli co jíst na lístkový příděl, nebyli bombardováni. 


6. Denacifikační odsun Němců z Československa z rozhodnutí vítězných mocností z 2. světové války přinesl Čechům rozuzlení dávných i nedávných excesů a základ stability evropského poválečného uspořádání. Němci v odsunu spatřili katastrofu, bezpráví a zločin všech zločinů.
Je pozoruhodné, jak po roce 1989 téma odsunu ožilo. Dříve bylo jak v SRN tak v Rakousku „tabu“ jen s výjimkou vysídleneckých spolků . Bylo nepohodlně a trapně spojeno s nacismem. Věřilo se, že časem zmizí ze světa vůbec. Paradoxně však sjednocování Evropy jako by probudilo démony minulosti. Objevila se „změna paradigmatu“. Mnohým ze spolků odsunutých dělá dobře zapomenout, co se skutečně stalo a přeměnit se z obžalovaných v žalobce. Chtějí trestat údajné „zločiny druhé strany“. O svých vlastních nic nevědí. A tento revanšismus získává vliv a podporu na nejvyšších místech. 


I na nás dolehla „změna paradigmatu“. Mnozí dnes vykládají dějiny podle německého vzorového schématu. Říká se tomu „demýtizace“ a týká se všech významných období naší minulosti. Ale není to ani nijak složité. Podle německého pojetí je prostě všechno naopak. Připomeňme si jen pár příkladů: Nečekanou a nesmyslnou omluvu od prezidenta Havla za denacifikační poválečný odsun, stanovený vítěznými mocnostmi. Tvrdě revanšistické, pobuřující stanovisko byvšího 


uchazeče o prezidentský úřad. Neuvěřitelné ztotožňování naší národní identity s identitou bavorskou z úst předsedy minulé vlády. Prohlašování revanšistických Němců za spojence od současného premiéra, který údajně pokračuje tam, kde předchozí premiér přestal. Pohoršující paktování několika členů současné vlády s mluvčími útočných spolků odsunutých. Je to neomluvitelná kolaborantská servilita přeběhlíků na vládní úrovni. A k tomu připočtěme přemnoho účelových tiskovin a ustavičné přepisování dějin v televizních pořadech – všechno v zájmu uvedené protičeské orientace.

 

Když před lety (1991) vyšel Podivenův manuál „demýtizace“ našich národních dějin, většina posuzovatelů jej kriticky odmítla. Ale oficiální mínění se s ním zřejmě ztotožnilo. Milan Kundera kdysi napsal, že se národy likvidují tak, že se jim nejdříve vezme paměť. Zničí se jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historie. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdělanost, vymyslí jinou historii .. ..Nedovolme to. Bez odkazu předků a bez vlastní sebeúcty bychom přestali existovat. Nechceme se přece proměnit v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav. Nedopusťme to!


Tato užší verze je určena pro FB. Širší verze bude během zítřka na našem webu. Má dvojnásobný rozsah.

 

ZDROJ: 
České národní listy

Please reload

Hlavní články

Stanovisko ANS k prohlášení A. Merkelové o tom, že pro vyhnání Němců po válce neexistovalo morální ospravedlnění.

June 21, 2018

1/5
Please reload

Nejnovější články
Please reload

Achiv
Please reload

Vyhledat podle témat
Please reload

Sledujte nás
  • Facebook Basic Square