Uchování české krajiny

April 23, 2017

 

1.část Proměny české krajiny

 

Současná česká  krajina je výsledkem několik tisíc let dlouhého  vývoje  vzájemného působení  přírodních sil a vlivu člověka. Ve své přirozenosti je to krajina maloplošná.                                    

 

Co je krajina každý z nás ví, i když těžko budeme hledat jednoznačnou definici. Do  ještě větších potíží se dostaneme, když si položíme otázku, jaké  základní funkce by měla  naše česká krajina plnit ? Jak by měla vypadat ? Chceme, aby byla divoká, přírodní  nebo kulturní, či  průmyslová a městská nebo jiná ? Umíme využívat krajinu tak, abychom ji neničili  a zachovali její hodnoty i pro příští generace?  Uvědomujeme si, že krajina je především určená prostorem, který zaujímá ? A tento prostor je konečný ? Krajina a její plocha je tedy neobnovitelný zdroj. Zacházíme s tímto prostorem tak, abychom ho optimálně a rozumně využívali, nebo po nás zůstane  úhor ?

 

Ještě v 7. století pokrýval většinu naší krajiny smíšený les.  Člověk opustil způsob života sběrače a lovce  a usadil se. Stal se zemědělcem a  se svými  nedokonalými nástroji se jen těžko prosazoval proti přírodě.

                                                                                                              

Ve 13. století vzrostla populace  a  začaly se hledat nové prostory pro život.  A tak se proti proudu řek vydali  hledači /prospektoři/  nových území pro osídlení. Vypalovaly  se lesy a zakládaly se  nové vesnice i města – odtud ony názvy Nová Ves, Nový Bydžov apod.  Půda však byla majetkem panovníka  a vybraných šlechtických rodin. Pracovali na ni nevolníci.

 

Celé dějiny  naší krajiny jsou dějinami kácení  a vypalování lesů. Pouze jeden okamžik je v této dějinné řadě  úctyhodný –  ale je to  jen pár desetiletí, kdy tvrdý krutý a neústupný   správce Rožumberských panství  Jakub Krčín  z Jelčan  začal procházet krajinu  a z neprůchodných mokřadů  v povodí řek Nežárky a Lužnice začal  budovat  rybniční pánev. Krajina mokřadů byla ekologicky nesmírně stabilní , ale to co vybudoval  Krčín bylo rovněž ekologicky stabilní. A to je bohužel  poslední krajinářský počin , kdy byla krajina zachována v ekologicky stabilním  stavu.

 

Proběhlo mnoho dalších století plných ekologických krizí. Co je způsobovalo? Nedostatek stromů  a lesů ?  Topilo  se  dřívím a toho byl brzy nedostatek. Zvláště pak začínající hutnictví a sklářství spotřebovávaly hodně dřeva. Stačí se podívat  na rytiny od  17 do 19. století, kdy kolem velkých měst jsou holé pláně. Nenajdete na nich skoro žádný strom a žádné křoví. Ostatní byly pastviny pro dobytek místních obyvatel. Není proto náhodou, že  v Čechách vznikají na začátku 18. století  první lesnické plány a lesáci  se učí pěstovat lesy. A protože uvažují racionálně a ekonomicky,  rozhodnou se pro monokultur  rychle rostoucího smrku. Toto rozhodnutí nás dodnes pronásleduje. Viz kůrovcové kalamity  a polomy z větrných smrští a nemocné nestabilní smrkové monokultury.

 

Uvolňují se vlastnické vztahy a půdu  si mohou  vesničané jednak pronajímat a jednak kupovat.  Ti, kteří na půdě pracují, jí začínají i vlastnit.

 

A pak nachází rozhodující okamžik pro krajinu: Průmyslová revoluce.  V zemědělství končí uzavřený cyklus CO2  a uzavřený energetický cyklus. Do té doby  zemědělci pěstovali plodiny, dobytek  a lesy a sady.  Chlévská mrva  byla  využívána na polích jako základní  hnojivo. Dříví  bylo spáleno, ale  produkt hoření CO2 byl posléze v rámci fotosyntézy vrácen do  rostlinného koloběhu a bilance CO2 ale i dalších látek  v přírodě byla více méně vyrovnaná.  Jenomže v rámci průmyslové revoluce  se pod kotly parního stroje  topilo uhlím. A naši předkové vypouštěli  do ovzduší  v rámci spalovacích procesů obrovská množství  CO2 , který byl do té doby  uložen v uhelné konzervě.  Ta  vznikala stovky milionů let. My jsme tuto konzervu otevřeli a  to, co se ukládalo stovky milionů let,  jsme vypustili do ovzduší během  jednoho století. Dynamika tohoto jevu je hrůzná.

 

Objev umělých hnojiv  je dalším krokem k jevům, které otřásly  naší krajinou v budoucích desetiletích. Zdálo se, že nebudeme potřebovat  dále organická hnojiva, ale je to trestuhodný omyl. Člověk se odklání od přírody.

 

Po konci  2. světová válka se změnily  společenské systémy a s nimi i  obhospodařování krajiny. Na našem území  byly   znárodňovány pozemky a  násilně vznikala  zemědělská družstva. Proběhla kolektivizace. Původní malorolníci  byli  ze svých pozemků vyháněni a  nezbylo  jim, než odejít do měst. Důsledky pochopíme po roce 1989. 

 

Do té doby více méně mozaikovitá krajina s velkým množstvím mezí a remízků  byla likvidována a malá políčka  zcelována do větších lánů.  To vedlo ke snižování ekologické stability  krajiny a ke snížení biodiverzity. Na začátku myšlenka družstevnictví živořila, ale  potřeba  produkovat potraviny dovedla komunistické funkcionáře k pochopení, že na zemědělce se nelze dívat jako na nepřátelé podle sovětského modelu, ale je nutné jim vytvořit elementární  podmínky k životu.  A pak budou schopní vypěstovat dostatek potravin pro všechny. Situace se tedy zlepšila.  V 70 letech nastala  2. vlna scelování pozemků. Vznikaly ještě větší lány a  krajina, jak ji známe dnes. Tato druhá vlna, která již nikoho nebolela, byla ještě zrůdnější a  zásadně zhoršila   vodní režim krajiny.  Tento trend  byl  ještě doplněný  odvodňováním  a melioracemi  za každou cenu .  Z každého mokřadu se dělalo pole. Narušila se ekologická stabilita krajiny. Po sklizni se odkryly velké plochy ornice náchylné k vodní a větrné erozi.

 

Nicméně republika byla díky zemědělství potravinově více méně soběstačná a zemědělci  byli více  méně  spokojeni. Na přelomu 70 a 80. let  kulminovala  produkce těžkého průmyslu  v  bývalé ČSSR  a s ní produkce imisí. Díky jim vznikaly  kyselé deště, které způsobily  odumírání lesů  nejdříve v Krušných horách, Krkonoších, Jizerských a Orlických horách. Tuto situace částečně zlepšilo odsíření tepelných elektráren v 90 letech. 

                                                                   

A přichází rok 1989. Společenské vlastnictví  se privatizuje a rozkrádá.  V rámci  restitucí se vrací pole a majetky  potomkům  původních majitelů půdy z 50  let. Jenže i tato restituce je zpackaná. Funkční model zemědělství – družstevní model - je  násilně proti vůli  družstevníků rozbíjen. Restituenti jsou  zákonodárci postaveni proti   družstevníkům. Družstva dostala za úkol  navracet pole  restituentům a finančně se s nimi vypořádat  za ztracené statky a nemovitosti. Což bylo naprosto nereálné. Zákonodárce řekl: „ Vážení vesničané, podřízněte si větev, na které sedíte !“

                                 

A protože jsme v Čechách, řešilo se  to počesku. Navrácení polí jakž takž proběhlo /prováděly to Pozemkové  úřady řízené státem/ , ale finanční vypořádání  nikoliv. Družstevníci zvolili model a strategii, kdy majetek družstva –  který mněl připadnout restituentům – se převedl do nové zemědělské akciovky. Prázdná skořápka družstva většinou s bývalým předsedou, který nastavil krk za novou akciovku / kde získal  základní prebendy/ se zuřivě bránila jakémukoliv vydávání čehokoliv. Tam, kde byli restituenti agilnější,  se musela zemědělská akciovka několikrát přejmenovat a majetek několikrát  přesunout. Výsledkem ovšem bylo , že ho získalo několik málo jedinců, kteří  ho  nakonec ukradli jak restituentům tak i původním družstevníkům.  

                                                                                            

Většina  restituentů  si s nabitým  majetkem  a nevěděla  rady , žila ve městech žila ve městech a se zemědělstvím  neměli vůbec žádné zkušenosti. Na  svých majetcích  začalo hospodařit naprosto zanedbatelné množství jedinců  / viz  Svaz soukromých zemědělců/. Restituenti za naprosto směšné a nedůstojné ceny pronajali  svá pole zemědělským akciovkám  za to, že za ně zaplatí daně. Na začátku to většinou byla jediná platba od zemědělských akciovek

 

Ale nyní se musím zastat zemědělských velkopodnikatelů , kteří obhospodařují pole restituentů dodnes. Byli nemilosrdně, krutě a hloupě  vrženi do konkurence se zemědělci z EU. Ti žili ve vatě  bohatých  zemědělských dotací, zatímco naši zemědělští podnikatelé na začátku nedostávali prakticky žádné dotace.  Bylo to stejné, jako byste  soudcovali  běh maratonců, z nichž jeden běží s koulí na noze. A tvářili se, že tak je  to  správné. To, že většina z nich doběhla do cíle, je zázrak a já před nimi smekám.  Naši politici – především V. Klaus zemědělstvím pohrdal a  považoval jejich   přínos pro ekonomiku  za  minimální. Nebyl schopen docenit obrovsky důležitý strategický fakt, že jsme byli potravinově soběstační !  Nedocenil, že na zemědělství byl navázán zpracovatelský průmysl, jehož produkční a ekonomická hodnota byla nezanedbatelná . Dával práci velkému množství lidí. Kde jsou naše cukrovary ?  Kde jsou mlékárny, masokombináty apod ?                                                              

 

Nicméně předpoklad, že naše zemědělství rychle zbankrotuje ,  naštěstí nevyšel. Došlo k podcenění faktu, že  naše zemědělství  hospodařilo na velkých plochách a  bylo  relativně vysoce  efektivní a prakticky dokázalo eliminovat  dotační výhodu  německých a francouzských zemědělců v oblasti rostlinné výroby.  Finančně  je do jisté míry zachránil výplod chorých mozků -   plánovačů EU -  a to povinná  produkce řepky olejky,  jejíž olejové složky  se zpracovávají    jako doplněk pohonných hmot.  Bohužel totéž  se nepodařilo v živočišné výrobě. Tady naši zemědělci nedokáží čelit nadstandartně dotované  konkurenci a to má fatální důsledek pro naší krajinu  ? Ptáte se jaký ?  V našich stájích  již není dobytek, který by  produkoval dostatek   chlévské mrvy. Ta potom chybí na polích. Někdo by řekl, že se nahradí  chemickými hnojivy. Ale to lze jen do jisté míry. Nedostatek organiky narušuje úrodnost půdy , její propustnost pro vodu  a další látky.  Výsledkem je stále se snižující úrodnost půd a tím pádem  klesají  výnosy. A v této fatální situaci bychom měli chtíti na zemědělcích , aby se začali k naší krajině chovat ekologicky, zvyšovali úrodnost,  aby začali budovat remízky, meze  a bojovali proti erozi. Aby zvyšovali  retenční schopnosti půdy, aby se podíleli na pozemkových úpravách. Ano měli bychom to po nich chtít, ale musíme pro to vytvořit vhodné podmínky, abychom je v rámci tohoto bohulibého záměru nepohřbili za živa.

 

A dnešní krajina je prakticky stejná jako v 70 letech minulého století,  jenom je  tu více zastavěných ploch  plechovými   kavaliéremi  nadnárodních řetězců, kteří vystavěli podél našich dálnic  obludária logistických center.

 

 

2.část Co chceme od krajiny?

 

V jaké krajině bychom chtěli žít  ? V krajině krásné a zdravé.  Cítíme se dobře tam , kde je velké množství tvarů, útvarů, barev, kde krajina je rozdělená na  co největší množství malých ploch. Mozaikovitost  je asi charakteristická vlastnost krajiny , která  nám připadá nejpřirozenější, nejpřírodnější. Velké monotématické plochy nás nudí a  jsou pro krajinu vždy nebezpečné. Každá krajina má své přirozené limity. Snažme se odhalit  její paměť. Zjistíme, že pokud nedbáme na historické souvislosti a nedbáme na její přírodní paměť, je jenom otázkou času, kdy se my lidé dostaneme s krajinou do konfliktu a „ona nám provede něco velmi nepříjemného“.

                                                                                                                             

Jeden příklad za všechny: V dobách Marie Terezie chyběla zemědělská půda pro narůstající populaci. Proto se začaly rušit rybníky a narovnávaly se řeky. Například Labe se zkrátilo o jednu třetinu. Na místech meandrů vznikla pole. Později se na polích  založily vesnice , města a továrny. A v roce 2002 za velkých  záplav si příroda vzpomněl, že to bylo původně její území, její říční ekosystém , a jako první se tady objevila voda, která napáchala mnohamiliardové škody. Ano, špatné hospodaření v krajině. Pole zde mohla být,  stavby nikoliv.

 

Co chceme od krajiny?  Mnoho protichůdných cílů. Daly by se to  vyjádřit  trojúhelníkem.    Na jednom vrcholu jsou zájmy ekonomické – produkční. Krajina má plodit kulturní plodiny pro náš potravinářský průmysl  a  krmení pro dobytek. Krajina má  v lesích  produkovat dřevo.                                

 

Současně na druhém vrcholu  trojúhelníku jsou kulturně historické zájmy. Chceme, aby krajina byla krásná, aby se dala využívat pro rekreaci a relaxaci, pro příjemné bydlení, byla pro nás spirituálním místem, ve kterém  vzpomínáme na dějiny a i na to, co člověka přesahuje.

 

Nejdůležitější však je  poslední vrchol trojúhelníku -  ekologický aspekt. Krajina musí především plnit  ekosystémové služby, aby byla funkční.  Co to je ?  Krajina – zdůrazňuji zdravá krajina -  nám   například zajišťuje vodu . Je to jedna z jejích ekosystémových služeb. V krajině tečou potoky a řeky.  Pokud  tyto vodní toky meandrují,   dostává se jejich voda  do půdního profilu. Protože maendry mají  o několik řádů větší plochu styku s půdou  než rovný potok, dostává se do půdy a do podzemních  rezervoárů  neskonalé více vody.                                                                                                                     

 

Máme však zásadní problém. Všechny vody u nás pramení. Musíme se tedy spoléhat na malý a velký vodní cyklus. Aby u nás pršelo, musíme mít v krajině stromy. Je dobře , že 33%  našeho území pokrývají  lesy.  Stromy  totiž vytvářejí vlhkost a  atakují  dešťové mraky, které pak spustí déšť.

 

Voda se v krajině odpařuje  a  putuje  ovzduším . Jestliže je krajina plná vegetace- především lesů , neodejde  vodní pára daleko. Velmi brzy narazí na chladnější místo, kde  voda zkondenzuje  a vrací se v kapalné podobě na zem. Platí  známé  pravidlo:  Voda se přes den odpařuje  a v noci, kdy se ochladí, se vrací na zem ve formě rosy, mlhy, nebo mírného deště.

 

Ale máme zásadní problém . Když prší, mnoho území není schopno  vodu přijmout a ona pak steče po povrchu a ještě při přívalových deštích způsobí lokální  povodně. Proč se to děje ?  Máme málo  přehrad, rybníků a meandrujících řek ? Ano, to jistě. Ale základní problém je půda. Například   1 ha kvalitní půdy / černozem/   s bohatou organickou složkou   zachytí 3500 m3 vody. Kdyby všude byla taková půda, tak nám   funkční krajina zachytí vodu v objemu stovek lipenských a orlických přehrad.                                                                          

 

Jenomže naše krajina není funční. 50 %  zemědělské půdy je ohroženo vodní erozí, 14% větrnou erozí, 45 % je ohroženo utužením povrchu,  další procenta půdy jsou ohrožena  degradací, dehumnifikací, acidifikací a jinými kontaminacemi.                                                                 

A výsledek ? Nastanou-li přívalové deště, krajina ve formě splaveného bahna přijde na návštěvu do vesnice. Škody a lidské tragédie se nedají vyčíslit. Proč se to děje?                             

Protože  máme příliš velká utužena  pole. Pokud  nemají  svažité pozemky  meze a remízky, voda se valí polem a strhává bahno. Proč se voda nevsákne, protože   půda  nemá mikrotrhliny, které vytvářejí půdní  mikroorganismy . Voda se nemůže vsáknout. A vytvoří ničivou  lokální povodeň

 

Jiná ekosystémová služba je  tvorba kyslíku. Krajina nám zajišťuje dýchatelný vzduch, respektive kyslík. Každá rostlina při procesu   fotosyntézy  uvolňuje kyslík  Zatím to není fatální, máme co dýchat, ale zeptejte se na tento problém na Ostravsku  nebo  Ústecku. Zeptejte se jich na smogové situace, kdy chybí vzduch k dýchání.

 

Další ekosystémová služba je pohlcování   mikroprachu. Dostatečný rostlinný pokryv v krajině – a třeba i městské -  je zásadní . Listy rostlin  zachycují  prachové mikročástice. Pokud je v lokalitě  zeleně málo , dýcháme  prachové  mikročástice   a ony se usazují na plicích a způsobují různé bronchitidy a jiná onemocnění   dýchacích cest. Naše zdraví je tedy zásadním způsobem závislé na funkční zdravé krajině.

 

Velmi cenná je ekosystémová služba  nazývaná klimatická funkce: Dostatečně rozlehlé lesy  snižují za letních veder  díky odpařování teplotu v krajině. V zimě naopak krajinu oteplují.  Atd.

 

Většina občanů o  těchto  službách přírody nic neví  a považuje je za samozřejmé. Ale pozor, klimatická změna  a nárůst průměrné teploty s nárůstem  extrémních metorologických jevů  ukazují, že tato samozřejmost už za pár let nemusí platit . Určitě nám hrozí sucha a   lokální záplavy. Jsme na ně připraveni ?

 

Vraťme se ke krajinnému   trojúhelníku. Ten by měl být  vyvážený , rovnostranný. Bohužel je vychýlený ekonomickým směrem.

 

Krajina je  nesmírně složitý  živý organismus, který připomíná  komplikovaný stroj   jako je automobil. S automobilem , který nemá blinkry a nefungují mu brzdy, se neodvážíme na silnici, ale  klidně žijeme v krajinách, jejíž součástky fungují jenom částečně a je to vlastně  pojízdný vrak.

 

Není na čase začít vydávat technické oprávnění k nakládání s krajinou a posvítit si na ty, kteří její kvalitu narušují a ohrožují  tak naše životy stejnou měrou jako silniční piráti s pojízdnými vraky ?

 

 

3. část Hledá se hospodář  aneb krajina Věc veřejná

 

Kdo je hospodářem v naší kulturní krajině. Majitel půdy ? V drtivé většině nikoliv. Ti, co získali půdu zpět v restituci,  žijí většinou   daleko od místa svého majetku a jediný zájem, který  s krajinou mají spojený,  je snaha donutit   zemědělce, který na jejich půdě hospodaří, aby platil za pronájem,  co nejvíce.  Je hospodářem zemědělec, který má půdu pronajatou ?  Těžko . Určitě nebude strkat vydělané peníze do něčeho, co není jeho, do krajiny. Navíc všechny kroky , které vedou k zhodnocení krajiny jdou proti  jeho ziskům.  Například:  Zavedením mezí a remízků sníží vodní erozi , ale také obhospodařovanou plochu a tím získá méně dotací a má menší zisk. Zmeandrováním potoka  opět sníží výměr plochy a sníží  dotace.  Z nájmu půdy může být kdykoliv vypovězený.  Tobogán tržní ekonomiky ho kdykoliv může vyhodit ze hry.

 

Jen velmi malá skupina majitelů půdy, kteří na ní hospodaří, přemýšlí o krajině jako o živém organismu a   snaží se  s krajinou nakládat  tak, aby se zvyšovala ekologická stabilita. Tato skupina osvícenců – díky za ně – nás  bohužel celospolečensky nespasí. Kdo tedy?  Určitým návodem je Evropská  úmluva o krajině. Vznikla v roce 2000  ve Florencii.

 

Úmluva říká , že  všechny strany , které smlouvu podepsaly, se zavazují, že uznají krajinu jako základní složku životního prostoru obyvatelstva ,  jako výraz rozmanitosti společenského a kulturního a přírodního dědictví, které určuje  jeho IDENTITU !

 

Z EÚ o krajině vyplývá, že o krajinu  mají právo a povinnost se start ti, kteří v ní žijí. Ti se podílejí na vypracování a schvalování krajinného plánování, podílejí se vypracování vize krajiny, jaká by měla být , a podílí se na  jejím budování  bez ohledu na to, jestli jsou majiteli pozemků či nikoliv.

 

Česká republika tuto dohodu ratifikovala v roce 2002, žel  součástí smlouvy nejsou  žádné sankční mechanismy, takže její realizace je veskrze formální .

 

Nicméně obce  při realizaci  územních plánů, které jsou ze zákona povinny pravidelně  zadávat,  by měly řešit  krajinu   ve svém okolí.  Měla by vzniknout vize krajiny a krajinný plán, který by posiloval  ekologickou stabilitu. Tuto  vizi by vytvářeli  a schvalovali  na veřejných schůzích   občané. Jejich vize by se měly  promítnout do územního  plánu.                      

Na  projekt úprav v krajině jsou zapotřebí peníze a nové uspořádání pozemků. To umožňují ze zákona  tzv. pozemkové úpravy. Nejlépe  se pracuje v těch obcích, které vlastní pozemky. Mohou pozemky směňovat a budovat na nich ekologické systémy jako jsou remízky, meze, retenční nádrže, poldry apod.

 

Bohužel peníze vyčleněné na pozemkové úpravy ze státního rozpočtu jsou tak malé, že tímto tempem se budou nutné úpravy  realizovat  alespoň 200 let. Existují však ještě různé granty, projekty, akce.   Sadbu  remízků a tvorbu mezí  je možné realizovat z místních rozpočtů. Dá se pracovat podle dlouhodobé vize   a  akce se realizují po malých  etapách,  až se dosáhne kýženého cíle. Mnohé obce tak vybudovaly retenční nádrže , protipovodňové poldry apod. 

 

Obec, která využila  pozemkové úpravy s dotačními tituly,  je například Spálené Poříčí na Plzeňsku. Zde je však důležité, že obec řídí osvícený starosta a  sami občané jsou zapálení pro krajinné plánování.  Založili proto   nevládní organizaci, která se podílí  na realizaci projektu. Občané  chodí dobrovolně na  brigády  a svou práci zvelebují  krajinu, kterou považují za svojí! Obec tak postavila kořenovou čistírnu  odpadní vody. Vytvořily  na polích ohrožených  erozí meze a remízky. Vybudovali systém nových cest, kdy lidé dojdou do vedlejší vesnice, aniž jsou ohroženi automobilovou dopravou. Pracují s vodou a vytvářejí projekt koupaliště a nového meandrování jejich říčky, která je čas od času ohrožuje povodněmi.  Toto městečko je ukázkou, že je možné dobře hospodařit s krajinou. Je to těžké, ale jde to.

 

Zkrátka:  vážení a milí, krajina je věc veřejná a záleží jenom na nás, jestli se v ní bude příjemně žít nebo živořit. Ač se vám to nezdá, máte to ve svých rukách.

 

                                                      

 

 

 

 

Please reload

Hlavní články

Stanovisko ANS k prohlášení A. Merkelové o tom, že pro vyhnání Němců po válce neexistovalo morální ospravedlnění.

June 21, 2018

1/5
Please reload

Nejnovější články
Please reload

Achiv
Please reload

Vyhledat podle témat
Please reload

Sledujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square

© 2018 ALIANCE národních sil

  • ANS YouTube
  • ANS Facebook