Porovnání naší současné demokracie s „vládou lidu“ za komunismu.

Vracení toho, co bylo ukradeno – což platí jako aktuální slogan současnosti, i když tentokráte vymyšlený nikoliv komunisty, ale právě naopak jejich úhlavními protivníky (vůči komunistům) – by nemohla být samozřejmě považována za nějaké nové znárodnění, ale byla by pouze nápravou práva. Nejde však o to, přistupovat k němu jako k ojedinělému aktu, ale zasadit ho do širokých souvislostí revitalizace našeho společenského vlastnictví občanů, a od samého začátku do konce ho uskutečňovat pod kontrolou veřejnosti. Mimo jiné by bylo správné a možné naši Ústavu doplnit o další základní princip, podle něhož „majetek získaný nepoctivým a bezpracným způsobem – byť i ne protizákonně – se nikdy (nepromlčitelně) nemůže stát soukromým (osobním) vlastnictvím“, a to ani příbuzných či dědiců. A lze se oprávněně domnívat, že při jejím dodržování by noví superboháči či velkovlastníci už snad ani nevznikali. Neboť kde se nebude krást, podvádět, vydírat, vykořisťovat, šidit, tolerovat neplacení dluhů, žít a bohatnout z pouhých spekulací, zkrátka v sociálně spravedlivé společnosti, kde budou lidé v zásadě hodnoceni podle výsledků své práce, tam k tomu v podstatě nemůže dojít. Takže ani nebude třeba se bát, že někomu bude v budoucnu trvale hrozit odebírání velkých majetků.

Veřejnosti byla vnucena představa o tom, že centralizované řízení, plánování ekonomiky, a společenské vlastnictví bylo škodlivé a neefektivní a bylo napraveno až vznikem a masivní účasti privátního vlastnictví a vstupem zahraničního kapitálu. Ale to jsou pusté lži a nesmysly. Pravý opak je pravdou. A tady se dostávám k věci, totiž nešní, byť volené, politické orgány (parlament, vláda, kraje) mají reálný rozsah rozhodovací pravomoci velmi limitovaný. Že i kdyby samy skutečně chtěly, tak vůbec nic podstatného předurčit nebo změnit v národním hospodářství a domácí ekonomice vlastně nemohou. Nejsou totiž schopny v podstatě ovlivnit to, co je pro materiální života rozhodující, to je vlastní tvorbu zdrojů. Co je to za vládu, která nezabezpečuje hlavní sociální právo lidu, to je zabezpečit mu řádnou práci (zaměstnání.).

Česká národní banka je mimo dosah „volených“ a zastupitelských orgánů, protože ta má dovoleno fungovat jen pod kuratelou Mezinárodního měnového fondu a mezinárodního bankovního systému a vládě je přímo zakázáno do toho mluvit. Podle toho to také vypadá, jak nám ukazuje už profláklý systém „zisky soukromým vlastníkům, ztráty občanům – daňovým poplatníkům“. Tomu všemu odpovídá i tvorba a nesčetné novely zákonů. Máme jich sice už nepřehledné a neúnosné množství, ale celý právní systém nemá možnost nic podstatného z domácí vůle změnit k lepšímu. Takže volené orgány v kapitalismu jsou vůči ekonomice v podstatě mimo hru, jsou vůči ní bezmocné. Mohou jen čekat jak to či ono dopadne, jen se dohadovat a bezúčelně prognózovat. Nikdo se jich na nic podstatného ani neptá, jen od nich nejvýše požaduje. Tu dotace, tu státní zakázky, tu volnou ruku v zacházení se zaměstnanci, tu oslabení domácí měny a tak podobně. A vládnoucí strany a vláda skáče, jak se jí doporučuje. Sama nemá v tomto směru v ruce nic.

Ekonomickou moc mají v ruce majitelé kapitálu, a těmi jsou v našich dnešních podmínkách v naprosto převažující míře zahraniční vlastníci. A ti samozřejmě nám nebudou pěstovat domácí ekonomiku podle našich představ a cílů, ale podle svých zájmů. Navíc, jak vidíme dnes, jsou tu, a zítra už zase jinde. S kurzem naší měny je to jako na houpačce a nikdo neví, kdo za tím vlastně stojí a proč dnes koruna posiluje a zítra zase slábne. A to je univerzální „cena“ za jakoukoliv práci našich lidí. Který dodavatel si může dovolit takový luxus, že na cenu své produkce nemá žádný vliv. Nikdo ani neví, které podniky budou zítra zavřeny nebo přestěhovány a kolik tisíců zaměstnanců to odnese. Nikdo neví, kdo a jakým způsobem využije dokonce vklady a úspory našich domácích obyvatel, zda je nakonec nepoužije na zalátání bankrotů v zemích jejich vlastníků. To všechno je vysoce ostudné.

Takže naši politici jsou sice formálně řádně zvoleni lidem, ale stejně pro něj nic nemohou udělat, ani kdyby doopravdy chtěli. Vyvinuli se v samoobslužnou funkcionářsko-parazitickou složku, s odpovědností daleko nižší až žádnou než za onoho „zločinného“ komunismu. Po roce 1989 byly honem honem zrušeny Krajské národní výbory, jen proto, aby byly později znovu obnoveny a to v dvojnásobném počtu. V návaznosti na to byly zrušeny desítky okresních úřadů, aby místo nich vznikl ještě větší počet tzv. integrovaných obcí. Byli vyhazováni zkušení úředníci, aby místo nich byli později přijímáni noví, nezkušení a dražší. Stát, kraje a okresy přišly o zařízené a funkční budovy, aby místo nich byly později za mnohem dražší peníze kupovány, budovány a zařizovány budovy nové.

Stát zaměstnává (deseti)tisíce ekonomů, právníků anebo i programátorů, aby kdykoliv se má něco legislativního vypracovat nebo obhajovat před soudem, provést určitá ekonomická analýza či expertíza, nebo se má tak zvaně účinně využít nová moderní výpočetní technika, tak si na to najímá ty nejdražší privátní firmy. Bere se to jako samozřejmost. Ale za „starých“ časů to všechno uměli a dokázali vlastní úředníci jako běžnou součást vlastní práce, aniž by byli za to placeni navíc. Nikdy s tím nebyl problém. Bylo to mnohem rychlejší, spolehlivější a také mnohem levnější. Kromě toho tu nebyl prostor pro velkou korupci, jaký v současném systému vznikl dnes.

Navíc až dosud stát skoro všechno za drahé peníze stejně jen prohrával. Hlavním cílem uspořádání sociálních poměrů bylo, je a bude zabezpečení, nebo alespoň maximální přiblížení se k požadavkům společenské rovnosti všech lidí. Nejen právní ale i pokud jde o jejich sociální postavení. V evropských poměrech je tento požadavek obecně požadován už od dob Velké francouzské revoluce, a ve 20. století byl zakotven i normativně v příslušné Chartě a navazujících dokumentech OSN. Přitom za rozhodující a nezastupitelnou podmínku faktické, a nikoliv formální rovnosti občanů pokládám zabezpečení sociální spravedlnosti v dané zemi. Tomu se ale dnešní vládnoucí politická moc v České republice (a vlastně i v ostatních kapitalistických státech) vyhýbá jako čert kříži. Odmítá to výslovně i nyní vládnoucí liberální teorie (viz její klasik Fridrich Hayek) s poukazem, že jde o nežádoucí a destimulující rovnostářství, které bylo hříchem socialismu, a který nemá v „řádné“ kapitalistické společnosti místo.

______________________

Aliance národních sil se plně hlásí k dílu, k analýzám a k hodnocení situace České republiky, které publikoval Ing. František Nevařil, CSc.