Uchování české krajiny


1.část Proměny české krajiny


Současná česká krajina je výsledkem několik tisíc let dlouhého vývoje vzájemného působení přírodních sil a vlivu člověka. Ve své přirozenosti je to krajina maloplošná.


Co je krajina každý z nás ví, i když těžko budeme hledat jednoznačnou definici. Do ještě větších potíží se dostaneme, když si položíme otázku, jaké základní funkce by měla naše česká krajina plnit ? Jak by měla vypadat ? Chceme, aby byla divoká, přírodní nebo kulturní, či průmyslová a městská nebo jiná ? Umíme využívat krajinu tak, abychom ji neničili a zachovali její hodnoty i pro příští generace? Uvědomujeme si, že krajina je především určená prostorem, který zaujímá ? A tento prostor je konečný ? Krajina a její plocha je tedy neobnovitelný zdroj. Zacházíme s tímto prostorem tak, abychom ho optimálně a rozumně využívali, nebo po nás zůstane úhor ?


Ještě v 7. století pokrýval většinu naší krajiny smíšený les. Člověk opustil způsob života sběrače a lovce a usadil se. Stal se zemědělcem a se svými nedokonalými nástroji se jen těžko prosazoval proti přírodě.


Ve 13. století vzrostla populace a začaly se hledat nové prostory pro život. A tak se proti proudu řek vydali hledači /prospektoři/ nových území pro osídlení. Vypalovaly se lesy a zakládaly se nové vesnice i města – odtud ony názvy Nová Ves, Nový Bydžov apod. Půda však byla majetkem panovníka a vybraných šlechtických rodin. Pracovali na ni nevolníci.


Celé dějiny naší krajiny jsou dějinami kácení a vypalování lesů. Pouze jeden okamžik je v této dějinné řadě úctyhodný – ale je to jen pár desetiletí, kdy tvrdý krutý a neústupný správce Rožumberských panství Jakub Krčín z Jelčan začal procházet krajinu a z neprůchodných mokřadů v povodí řek Nežárky a Lužnice začal budovat rybniční pánev. Krajina mokřadů byla ekologicky nesmírně stabilní , ale to co vybudoval Krčín bylo rovněž ekologicky stabilní. A to je bohužel poslední krajinářský počin , kdy byla krajina zachována v ekologicky stabilním stavu.


Proběhlo mnoho dalších století plných ekologických krizí. Co je způsobovalo? Nedostatek stromů a lesů ? Topilo se dřívím a toho byl brzy nedostatek. Zvláště pak začínající hutnictví a sklářství spotřebovávaly hodně dřeva. Stačí se podívat na rytiny od 17 do 19. století, kdy kolem velkých měst jsou holé pláně. Nenajdete na nich skoro žádný strom a žádné křoví. Ostatní byly pastviny pro dobytek místních obyvatel. Není proto náhodou, že v Čechách vznikají na začátku 18. století první lesnické plány a lesáci se učí pěstovat lesy. A protože uvažují racionálně a ekonomicky, rozhodnou se pro monokultur rychle rostoucího smrku. Toto rozhodnutí nás dodnes pronásleduje. Viz kůrovcové kalamity a polomy z větrných smrští a nemocné nestabilní smrkové monokultury.


Uvolňují se vlastnické vztahy a půdu si mohou vesničané jednak pronajímat a jednak kupovat. Ti, kteří na půdě pracují, jí začínají i vlastnit.


A pak nachází rozhodující okamžik pro krajinu: Průmyslová revoluce. V zemědělství končí uzavřený cyklus CO2 a uzavřený energetický cyklus. Do té doby zemědělci pěstovali plodiny, dobytek a lesy a sady. Chlévská mrva byla využívána na polích jako základní hnojivo. Dříví bylo spáleno, ale produkt hoření CO2 byl posléze v rámci fotosyntézy vrácen do rostlinného koloběhu a bilance CO2 ale i dalších látek v přírodě byla více méně vyrovnaná. Jenomže v rámci průmyslové revoluce se pod kotly parního stroje topilo uhlím. A naši předkové vypouštěli do ovzduší v rámci spalovacích procesů obrovská množství CO2 , který byl do té doby uložen v uhelné konzervě. Ta vznikala stovky milionů let. My jsme tuto konzervu otevřeli a to, co se ukládalo stovky milionů let, jsme vypustili do ovzduší během jednoho století. Dynamika tohoto jevu je hrůzná.


Objev umělých hnojiv je dalším krokem k jevům, které otřásly naší krajinou v budoucích desetiletích. Zdálo se, že nebudeme potřebovat dále organická hnojiva, ale je to trestuhodný omyl. Člověk se odklání od přírody.


Po konci 2. světová válka se změnily společenské systémy a s nimi i obhospodařování krajiny. Na našem území byly znárodňovány pozemky a násilně vznikala zemědělská družstva. Proběhla kolektivizace. Původní malorolníci byli ze svých pozemků vyháněni a nezbylo jim, než odejít do měst. Důsledky pochopíme po roce 1989.


Do té doby více méně mozaikovitá krajina s velkým množstvím mezí a remízků byla likvidována a malá políčka zcelována do větších lánů. To vedlo ke snižování ekologické stability krajiny a ke snížení biodiverzity. Na začátku myšlenka družstevnictví živořila, ale potřeba produkovat potraviny dovedla komunistické funkcionáře k pochopení, že na zemědělce se nelze dívat jako na nepřátelé podle sovětského modelu, ale je nutné jim vytvořit elementární podmínky k životu. A pak budou schopní vypěstovat dostatek potravin pro všechny. Situace se tedy zlepšila. V 70 letech nastala 2. vlna scelování pozemků. Vznikaly ještě větší lány a krajina, jak ji známe dnes. Tato druhá vlna, která již nikoho nebolela, byla ještě zrůdnější a zásadně zhoršila vodní režim krajiny. Tento trend byl ještě doplněný odvodňováním a melioracemi za každou cenu . Z každého mokřadu se dělalo pole. Narušila se ekologická stabilita krajiny. Po sklizni se odkryly velké plochy ornice náchylné k vodní a větrné erozi.


Nicméně republika byla díky zemědělství potravinově více méně soběstačná a zemědělci byli více méně spokojeni. Na přelomu 70 a 80. let kulminovala produkce těžkého průmyslu v bývalé ČSSR a s ní produkce imisí. Díky jim vznikaly kyselé deště, které způsobily odumírání lesů nejdříve v Krušných horách, Krkonoších, Jizerských a Orlických horách. Tuto situace částečně zlepšilo odsíření tepelných elektráren v 90 letech.


A přichází rok 1989. Společenské vlastnictví se privatizuje a rozkrádá. V rámci restitucí se vrací pole a majetky potomkům původních majitelů půdy z 50 let. Jenže i tato restituce je zpackaná. Funkční model zemědělství – družstevní model - je násilně proti vůli družstevníků rozbíjen. Restituenti jsou zákonodárci postaveni proti družstevníkům. Družstva dostala za úkol navracet pole restituentům a finančně se s nimi vypořádat za ztracené statky a nemovitosti. Což bylo naprosto nereálné. Zákonodárce řekl: „ Vážení vesničané, podřízněte si větev, na které sedíte !“


A protože jsme v Čechách, řešilo se to počesku. Navrácení polí jakž takž proběhlo /prováděly to Pozemkové úřady řízené státem/ , ale finanční vypořádání nikoliv. Družstevníci zvolili model a strategii, kdy majetek družstva – který mněl připadnout restituentům – se převedl do nové zemědělské akciovky. Prázdná skořápka družstva většinou s bývalým předsedou, který nastavil krk za novou akciovku / kde získal základní prebendy/ se zuřivě bránila jakémukoliv vydávání čehokoliv. Tam, kde byli restituenti agilnější, se musela zemědělská akciovka několikrát přejmenovat a majetek několikrát přesunout. Výsledkem ovšem bylo , že ho získalo několik málo jedinců, kteří ho nakonec ukradli jak restituentům tak i původním družstevníkům.


Většina restituentů si s nabitým majetkem a nevěděla rady , žila ve městech žila ve městech a se zemědělstvím neměli vůbec žádné zkušenosti. Na svých majetcích začalo hospodařit naprosto zanedbatelné množství jedinců / viz Svaz soukromých zemědělců/. Restituenti za naprosto směšné a nedůstojné ceny pronajali svá pole zemědělským akciovkám za to, že za ně zaplatí daně. Na začátku to většinou byla jediná platba od zemědělských akciovek


Ale nyní se musím zastat zemědělských velkopodnikatelů , kteří obhospodařují pole restituentů dodnes. Byli nemilosrdně, krutě a hloupě vrženi do konkurence se zemědělci z EU. Ti žili ve vatě bohatých zemědělských dotací, zatímco naši zemědělští podnikatelé na začátku nedostávali prakticky žádné dotace. Bylo to stejné, jako byste soudcovali běh maratonců, z nichž jeden běží s koulí na noze. A tvářili se, že tak je to správné. To, že většina z nich doběhla do cíle, je zázrak a já před nimi smekám. Naši politici – především V. Klaus zemědělstvím pohrdal a považoval jejich přínos pro ekonomiku za minimální. Nebyl schopen docenit obrovsky důležitý strategický fakt, že jsme byli potravinově soběstační ! Nedocenil, že na zemědělství byl navázán zpracovatelský průmysl, jehož produkční a ekonomická hodnota byla nezanedbatelná . Dával práci velkému množství lidí. Kde jsou naše cukrovary ? Kde jsou mlékárny, masokombináty apod ?


Nicméně předpoklad, že naše zemědělství rychle zbankrotuje , naštěstí nevyšel. Došlo k podcenění faktu, že naše zemědělství hospodařilo na velkých plochách a bylo relativně vysoce efektivní a prakticky dokázalo eliminovat dotační výhodu německých a francouzských zemědělců v oblasti rostlinné výroby. Finančně je do jisté míry zachránil výplod chorých mozků - plánovačů EU - a to povinná produkce řepky olejky, jejíž olejové složky se zpracovávají jako doplněk pohonných hmot. Bohužel totéž se nepodařilo v živočišné výrobě. Tady naši zemědělci nedokáží čelit nadstandartně dotované konkurenci a to má fatální důsledek pro naší krajinu ? Ptáte se jaký ? V našich stájích již není dobytek, který by produkoval dostatek chlévské mrvy. Ta potom chybí na polích. Někdo by řekl, že se nahradí chemickými hnojivy. Ale to lze jen do jisté míry. Nedostatek organiky narušuje úrodnost půdy , její propustnost pro vodu a další látky. Výsledkem je stále se snižující úrodnost půd a tím pádem klesají výnosy. A v této fatální situaci bychom měli chtíti na zemědělcích , aby se začali k naší krajině chovat ekologicky, zvyšovali úrodnost, aby začali budovat remízky, meze a bojovali proti erozi. Aby zvyšovali retenční schopnosti půdy, aby se podíleli na pozemkových úpravách. Ano měli bychom to po nich chtít, ale musíme pro to vytvořit vhodné podmínky, abychom je v rámci tohoto bohulibého záměru nepohřbili za živa.


A dnešní krajina je prakticky stejná jako v 70 letech minulého století, jenom je tu více zastavěných ploch plechovými kavaliéremi nadnárodních řetězců, kteří vystavěli podél našich dálnic obludária logistických center.



2.část Co chceme od krajiny?


V jaké krajině bychom chtěli žít ? V krajině krásné a zdravé. Cítíme se dobře tam , kde je velké množství tvarů, útvarů, barev, kde krajina je rozdělená na co největší množství malých ploch. Mozaikovitost je asi charakteristická vlastnost krajiny , která nám připadá nejpřirozenější, nejpřírodnější. Velké monotématické plochy nás nudí a jsou pro krajinu vždy nebezpečné. Každá krajina má své přirozené limity. Snažme se odhalit její paměť. Zjistíme, že pokud nedbáme na historické souvislosti a nedbáme na její přírodní paměť, je jenom otázkou času, kdy se my lidé dostaneme s krajinou do konfliktu a „ona nám provede něco velmi nepříjemného“.


Jeden příklad za všechny: V dobách Marie Terezie chyběla zemědělská půda pro narůstající populaci. Proto se začaly rušit rybníky a narovnávaly se řeky. Například Labe se zkrátilo o jednu třetinu. Na místech meandrů vznikla pole. Později se na polích založily vesnice , města a továrny. A v roce 2002 za velkých záplav si příroda vzpomněl, že to bylo původně její území, její říční ekosystém , a jako první se tady objevila voda, která napáchala mnohamiliardové škody. Ano, špatné hospodaření v krajině. Pole zde mohla být, stavby nikoliv.


Co chceme od krajiny? Mnoho protichůdných cílů. Daly by se to vyjádřit trojúhelníkem. Na jednom vrcholu jsou zájmy ekonomické – produkční. Krajina má plodit kulturní plodiny pro náš potravinářský průmysl a krmení pro dobytek. Krajina má v lesích produkovat dřevo.


Současně na druhém vrcholu trojúhelníku jsou kulturně historické zájmy. Chceme, aby krajina byla krásná, aby se dala využívat pro rekreaci a relaxaci, pro příjemné bydlení, byla pro nás spirituálním místem, ve kterém vzpomínáme na dějiny a i na to, co člověka přesahuje.


Nejdůležitější však je poslední vrchol trojúhelníku - ekologický aspekt. Krajina musí především plnit ekosystémové služby, aby byla funkční. Co to je ? Krajina – zdůrazňuji zdravá krajina - nám například zajišťuje vodu . Je to jedna z jejích ekosystémových služeb. V krajině tečou potoky a řeky. Pokud tyto vodní toky meandrují, dostává se jejich voda do půdního profilu. Protože maendry mají o několik řádů větší plochu styku s půdou než rovný potok, dostává se do půdy a do podzemních rezervoárů neskonalé více vody.


Máme však zásadní problém. Všechny vody u nás pramení. Musíme se tedy spoléhat na malý a velký vodní cyklus. Aby u nás pršelo, musíme mít v krajině stromy. Je dobře , že 33% našeho území pokrývají lesy. Stromy totiž vytvářejí vlhkost a atakují dešťové mraky, které pak spustí déšť.


Voda se v krajině odpařuje a putuje ovzduším . Jestliže je krajina plná vegetace- především lesů , neodejde vodní pára daleko. Velmi brzy narazí na chladnější místo, kde voda zkondenzuje a vrací se v kapalné podobě na zem. Platí známé pravidlo: Voda se přes den odpařuje a v noci, kdy se ochladí, se vrací na zem ve formě rosy, mlhy, nebo mírného deště.


Ale máme zásadní problém . Když prší, mnoho území není schopno vodu přijmout a ona pak steče po povrchu a ještě při přívalových deštích způsobí lokální povodně. Proč se to děje ? Máme málo přehrad, rybníků a meandrujících řek ? Ano, to jistě. Ale základní problém je půda. Například 1 ha kvalitní půdy / černozem/ s bohatou organickou složkou zachytí 3500 m3 vody. Kdyby všude byla taková půda, tak nám funkční krajina zachytí vodu v objemu stovek lipenských a orlických přehrad.


Jenomže naše krajina není funční. 50 % zemědělské půdy je ohroženo vodní erozí, 14% větrnou erozí, 45 % je ohroženo utužením povrchu, další procenta půdy jsou ohrožena degradací, dehumnifikací, acidifikací a jinými kontaminacemi.

A výsledek ? Nastanou-li přívalové deště, krajina ve formě splaveného bahna přijde na návštěvu do vesnice. Škody a lidské tragédie se nedají vyčíslit. Proč se to děje?

Protože máme příliš velká utužena pole. Pokud nemají svažité pozemky meze a remízky, voda se valí polem a strhává bahno. Proč se voda nevsákne, protože půda nemá mikrotrhliny, které vytvářejí půdní mikroorganismy . Voda se nemůže vsáknout. A vytvoří ničivou lokální povodeň


Jiná ekosystémová služba je tvorba kyslíku. Krajina nám zajišťuje dýchatelný vzduch, respektive kyslík. Každá rostlina při procesu fotosyntézy uvolňuje kyslík Zatím to není fatální, máme co dýchat, ale zeptejte se na tento problém na Ostravsku nebo Ústecku. Zeptejte se jich na smogové situace, kdy chybí vzduch k dýchání.


Další ekosystémová služba je pohlcování mikroprachu. Dostatečný rostlinný pokryv v krajině – a třeba i městské - je zásadní . Listy rostlin zachycují prachové mikročástice. Pokud je v lokalitě zeleně málo , dýcháme prachové mikročástice a ony se usazují na plicích a způsobují různé bronchitidy a jiná onemocnění dýchacích cest. Naše zdraví je tedy zásadním způsobem závislé na funkční zdravé krajině.


Velmi cenná je ekosystémová služba nazývaná klimatická funkce: Dostatečně rozlehlé lesy snižují za letních veder díky odpařování teplotu v krajině. V zimě naopak krajinu oteplují. Atd.


Většina občanů o těchto službách přírody nic neví a považuje je za samozřejmé. Ale pozor, klimatická změna a nárůst průměrné teploty s nárůstem extrémních metorologických jevů ukazují, že tato samozřejmost už za pár let nemusí platit . Určitě nám hrozí sucha a lokální záplavy. Jsme na ně připraveni ?


Vraťme se ke krajinnému trojúhelníku. Ten by měl být vyvážený , rovnostranný. Bohužel je vychýlený ekonomickým směrem.


Krajina je nesmírně složitý živý organismus, který připomíná komplikovaný stroj jako je automobil. S automobilem , který nemá blinkry a nefungují mu brzdy, se neodvážíme na silnici, ale klidně žijeme v krajinách, jejíž součástky fungují jenom částečně a je to vlastně pojízdný vrak.


Není na čase začít vydávat technické oprávnění k nakládání s krajinou a posvítit si na ty, kteří její kvalitu narušují a ohrožují tak naše životy stejnou měrou jako silniční piráti s pojízdnými vraky ?



3. část Hledá se hospodář aneb krajina Věc veřejná


Kdo je hospodářem v naší kulturní krajině. Majitel půdy ? V drtivé většině nikoliv. Ti, co získali půdu zpět v restituci, žijí většinou daleko od místa svého majetku a jediný zájem, který s krajinou mají spojený, je snaha donutit zemědělce, který na jejich půdě hospodaří, aby platil za pronájem, co nejvíce. Je hospodářem zemědělec, který má půdu pronajatou ? Těžko . Určitě nebude strkat vydělané peníze do něčeho, co není jeho, do krajiny. Navíc všechny kroky , které vedou k zhodnocení krajiny jdou proti jeho ziskům. Například: Zavedením mezí a remízků sníží vodní erozi , ale také obhospodařovanou plochu a tím získá méně dotací a má menší zisk. Zmeandrováním potoka opět sníží výměr plochy a sníží dotace. Z nájmu půdy může být kdykoliv vypovězený. Tobogán tržní ekonomiky ho kdykoliv může vyhodit ze hry.


Jen velmi malá skupina majitelů půdy, kteří na ní hospodaří, přemýšlí o krajině jako o živém organismu a snaží se s krajinou nakládat tak, aby se zvyšovala ekologická stabilita. Tato skupina osvícenců – díky za ně – nás bohužel celospolečensky nespasí. Kdo tedy? Určitým návodem je Evropská úmluva o krajině. Vznikla v roce 2000 ve Florencii.


Úmluva říká , že všechny strany , které smlouvu podepsaly, se zavazují, že uznají krajinu jako základní složku životního prostoru obyvatelstva , jako výraz rozmanitosti společenského a kulturního a přírodního dědictví, které určuje jeho IDENTITU !


Z EÚ o krajině vyplývá, že o krajinu mají právo a povinnost se start ti, kteří v ní žijí. Ti se podílejí na vypracování a schvalování krajinného plánování, podílejí se vypracování vize krajiny, jaká by měla být , a podílí se na jejím budování bez ohledu na to, jestli jsou majiteli pozemků či nikoliv.


Česká republika tuto dohodu ratifikovala v roce 2002, žel součástí smlouvy nejsou žádné sankční mechanismy, takže její realizace je veskrze formální .


Nicméně obce při realizaci územních plánů, které jsou ze zákona povinny pravidelně zadávat, by měly řešit krajinu ve svém okolí. Měla by vzniknout vize krajiny a krajinný plán, který by posiloval ekologickou stabilitu. Tuto vizi by vytvářeli a schvalovali na veřejných schůzích občané. Jejich vize by se měly promítnout do územního plánu.

Na projekt úprav v krajině jsou zapotřebí peníze a nové uspořádání pozemků. To umožňují ze zákona tzv. pozemkové úpravy. Nejlépe se pracuje v těch obcích, které vlastní pozemky. Mohou pozemky směňovat a budovat na nich ekologické systémy jako jsou remízky, meze, retenční nádrže, poldry apod.


Bohužel peníze vyčleněné na pozemkové úpravy ze státního rozpočtu jsou tak malé, že tímto tempem se budou nutné úpravy realizovat alespoň 200 let. Existují však ještě různé granty, projekty, akce. Sadbu remízků a tvorbu mezí je možné realizovat z místních rozpočtů. Dá se pracovat podle dlouhodobé vize a akce se realizují po malých etapách, až se dosáhne kýženého cíle. Mnohé obce tak vybudovaly retenční nádrže , protipovodňové poldry apod.


Obec, která využila pozemkové úpravy s dotačními tituly, je například Spálené Poříčí na Plzeňsku. Zde je však důležité, že obec řídí osvícený starosta a sami občané jsou zapálení pro krajinné plánování. Založili proto nevládní organizaci, která se podílí na realizaci projektu. Občané chodí dobrovolně na brigády a svou práci zvelebují krajinu, kterou považují za svojí! Obec tak postavila kořenovou čistírnu odpadní vody. Vytvořily na polích ohrožených erozí meze a remízky. Vybudovali systém nových cest, kdy lidé dojdou do vedlejší vesnice, aniž jsou ohroženi automobilovou dopravou. Pracují s vodou a vytvářejí projekt koupaliště a nového meandrování jejich říčky, která je čas od času ohrožuje povodněmi. Toto městečko je ukázkou, že je možné dobře hospodařit s krajinou. Je to těžké, ale jde to.


Zkrátka: vážení a milí, krajina je věc veřejná a záleží jenom na nás, jestli se v ní bude příjemně žít nebo živořit. Ač se vám to nezdá, máte to ve svých rukách.






Hlavní články
Nejnovější články
Achiv
Vyhledat podle témat
Zatím žádné tagy
Sledujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square

© 2018 ALIANCE národních sil

  • ANS YouTube
  • ANS Facebook