Co je smyslem života?

Od svého vzniku až do nedávna žil člověk přirozeně, řídil se svými instinkty, to znamená konal přirozeně, správně vůči sobě a vůči svému okolí. S objevem vlastnictví předmětů, jejich směny a s rozvojem technické civilizace, začali lidé své přirozené instinkty ztrácet. Aby se podle nich chovali v budoucnosti, musí se znovu naučit naslouchat svému tělu a své duši. Musí se znovu naučit rozumět svým instinktům, které se nacházejí pod nánosem poznání okolního světa, pod nánosem vlastních subjektivních myšlenek, pod nánosem názorů, převzatých od jiných lidí, pod nánosem pýchy z toho, že umí myslet. Tady spočívá jeden z největších paradoxů v konání lidí. Myslí si, že umí myslet a podle toho konají – ne podle toho, co je přirozené a tím pádem potřebné a prospěšné pro jedince i pro společnost.

Dnešní lidé ztratili svou druhovou, kmenovou a rodinnou sounáležitost, stali se sobeckými a myslí a konají jen pro svou vlastní osobní potřebu a prospěch. Zatlačili do pozadí skromnost, prospěch rodiny a společenství a stali se egoisty. Tzv. moderní liberální a svobodná společnost tyto negativní projevy ještě posiluje. Stačí si poslechnout několik sloganů: „Nevaž se – odvaž se.“ „Neřiď se podmínkami – vytvářej si své podmínky.“ „Jdi do toho. Když chceš, tak to dokážeš.“ Naplnění každého takového hesla je vždy prováděno na něčí úkor. Jeden posílí, ale druhý oslabí. Jenže lidé jsou tvorové společenští – přesněji kolektivní. Zájem společenství vždy byl (donedávna) na prvním místě. Nejsou to osamělí predátoři, i když mnoho se lidí se tak cítí, projevuje a utvrzuje v této pozici, protože jim to přináší oproti zbytku společenství výhody, především materiální a mocenské. Proto jejich egoistické myšlení a konání naráží na (kolektivní) morálku, právo i egoistické myšlení jiných lidí v okolí a společenské vztahy postupně degradují na úroveň šelem, bojujících navzájem mezi sebou o životní prostor.

Současný extrémní liberalismus začíná narážet na své hranice v omezeném prostoru, kde chce každý mít maximum osobní svobody, práv, majetku, moci a ostatních individuálních požitků. Rychle se vytváří vrstva těch, kteří toho dosáhnou, ale úměrně růstu objemu těchto individuálních požitků klesá počet jejich uživatelů, až vznikne privilegovaná skupina desítek, nanejvýš stovek jedinců, kteří mají a mohou vše a zbytková společnost, která nemá a nemůže nic. Vznikne společnost rozdělená na oligarchy a nemajetné polootroky. Tím vývoj společnosti končí, společnost ustrne v tomto stavu a je jen otázkou času, kdy dojde k násilné změně – revoluci. Požitky se rozdělí mezi téměř všechny a sobecké zájmy zahájí další kolo přerozdělování, úměrné míře poznání, jak novému procesu oligarchizace zabránit. Lidstvo již prošlo několika opakováními těchto period, nazývaných otrokářský řád, feudální řád a kapitalistický řád, na jehož konci se nacházíme právě teď. Je jen na nás, na LIDECH, zda poslechneme své instinkty a vrátíme se k přirozenému myšlení a konání, ke skromnosti, čestnosti, spravedlnosti, vlastenectví, vzájemné nezištné pomoci a společnému pokroku a poznávání světa nebo se vrhneme do dalšího kola do sobeckých bojů o území, majetek, moc a nadvládu nad ostatními.